°Prague Princess Photography

That girl from poster made him cry
and he would never admit the reasons why.
Whenever he was with her....he could see
that freedom is the only gift she needs.

He did all he could to elude her face from his dreams
but his mind was fighting harder then it seems.
Feelings are the worst enemy
when it comes down.....to you and me.

And she was the only thing he wanted to care about
every night when he was holding her tight,
and the only thing he wanted to forget
when he was leaving her to sleepless sunset.

She was wild, she was shy, she never truly cried
wonderful spirit of fragile beauty
breathing down on me and to love you is my only duty.
But could she really be satisfied?

Holding her hand, feeling her breath on my face
making her real baby doll and thinking of disgrace
when she says she loves me
I feel the urge to run, I need to run free.

Stolen fleeting moments of their lifes
drowned picture perfect in their eyes.
And deep down under thoughtful memories
he´s hiding the poster with a girl of his dreams.

Muži o sexu mluví, ženy sex chtějí!

Co se týče ženského libida, myslím že žádná žena kolem třicítky si nemůže stěžovat že by s ní tu a tam(skoro pořád) netřískaly hormony rozkoše. Problém nastáva v momentě kdy jsme singl a nemáme po ruce žádného stáleho obšťasňovatele. Ono s těmi „kamarád taky rád” to nebývá úplně jednoduché naopak je to spíš na palici, tak se snažíme najít si nějakého toho milence. Pokud možno neženatýho = téměř nemožné.


Předpokládejme, že se Vám poštěstí si jednoho pořídit. Ono splašit ho někde není zas taková věda jako si ho udržet, že? Vzhedem k tomu, že pánové jsou spíše stavění na kvantitu a rozmanitost, tudíž vám jsou schopní vykecat díru do hlavy než se rozestele postel a pak berou roha, kdežto my bereme spíš tu kvalitu a vypilovávání techniky s jedním osvědčeným, kterého je nemožné udžet (opět pokud není ženatý, těch je někdy naopak problém se zbavit). Dejme tomu, že mechtle proběhly víc než třikrát což taková vstupní brána na pasování na milence, ještě stále nemáme vyhráno.

Muži o sexu rádi a hodně respektive pořád mluví. Mají obscéní narážky, nadržené plány a kdesi cosi.Ale skutek utek. Vy jste na nažhavené struně a přemýšlíte jak zkontaktovat svého milence na vzrušující randez-vou. Protože to prostě chcete zrovna ted a to z mnoha podružných důvodů, které se k tomu vážou, jakože máte zrovna volný byt, nemusíte ráno vstávat, máte na to chuť a dalších čtrnáct dní se nezastavíte....takže teď, ale jak?

Jak si správně o sex říct?

Když mu to napíšete přímo narovinu, pravděpodobně to nepobral a rozdejchal až za dva dny což to je sice hezký ale vaše natěšenost se tou dobou pravděpodobně proměnila za nevybouřenou nasranost. Když ho budete laškovně lákat oklikou, tak mu to s největší pravděpodobností nedocvakne. Natěšená sněhurka na zapadaném severním polu žadonící o zahřátí třecí technikou asi není ta správná cesta.

Pokud zrovna tříská touha s ním většinou není problém nic a tím myslím fakt NIC, může být klidně celou noc v práci a jet přes půl republiky jen aby ukojil svou touhu po Vás, ale jakmile máte chuť Vy, máte prostě smolíka, mrtvej brouk. Jsme věčně pasované na čekanky. Čekáme až se to zrovna bude hodit jemu, což taky může být za hooodně dlouho. A nikdy si nemůžete být jisti že ještě vůbec kdy viz. kvantita. Tak se poohlédneme po jiném milenci. To nám taky chvilku potrvá, takže až si ho za pár týdnů najdeme do té doby se ozve ten první, kterého máme osvědčeného a líbí se nám to,a hlavně nás přešlo prvnotní naštvání z toho že mu to trvalo tak dlouho..... zatleskáme, užijeme si a on se zase vypaří, tak se obrátíme na dvojku. Postupně takhle nasbíráme třeba tak tři, ale protože všichni fungujou na stejném principu ve finále je to hodně písmenkování a žádná akce. Sex v průměru 3x za 3 měsíce na 3 milence je opravdu zubožený stav!

A když už se oba shodnete že by jste jako jo, tak většinou přijde embargo z jeho strany.... je unavený, musí někde být, něco se děje, nemá čas, onemocnělo mu štěně, telefon mu unesli ufoni a ve finále stejně k ničemu nedojde. Jak se tedy dopracovat ke konstruktivnímu sexu, který by byl uspokojující což si představuji rozhodně častěji než jednou za dva měsíce pokud možno s jedním chlapem a jako bonus taky když chci já a ne jen když si vzpomene on... to pro mě tedy i nadále zůstává záhadou.

Should read.....!!!;)

Abych byla kreativně činná potřebuju depku.

Tak to prostě je, pokud jsem v relativní duševní a tělesné pohodě nic kloudnýho ze mě nevypadne. Potřebuju drama a je úplně jedno jestli skutečné nebo fiktivní. Naštěstí se nemusím zas tak moc snažit, ono je spousta jedinců kolem mne, kteří se postarají o to, aby bylo dusno ať s tím mám cokliv společného či nikoliv, že? Prostě jsem na ráně tak to schytám. Za průšvih považuju fakt, že to se mnou vůbec nic nedělá. Dřív jsem si brala všechno děsně osobně. Stačila malá narážka, která ani nemusela být mířena na mou osobu a já se hroutila, přetvářela k danému obrazu, modifikovala a teď? Nic. Asi mám teď sebevědomější nové JÁ, nebo co.


Za příkladnou ukázku svého sebevědomého JÁ považuji zážitek z minulého týdne kdy žena (jako já) sedící před svým děsně sexy mladším italským milencem spráskne na posezení dvoupatrovou čokoládovou bombošku a na jeho nepředstíraně vyjevenej výraz ve tváři ( asi předtím neviděl ženskou jíst, či co) a nesmělou poznámku, že mi možná doktor neměl říkat, že můžu jíst ÚPLNĚ VŠECHNO! se nezačne má maličkost hroutit, panikařit a neběží do ledničky pro odtučněnej jogurt (kterej by tam stejně nenašla) ani se nezačne nenápadně prohlížet kde má jakej faldík a jak ho z jeho úhlu pohledu zamaskovat, protože proč by to říkal kdyby si nemyslel že jsem tlustá, žejo? (tak by ale přemejšlelo mý starý JÁ). Ne tak takhle ne, naopak, políbit a s úsměvem na rtech bombošku dorazit a jeho pak vyrazit vyprovodit;-)

Na což navazuje to, že pokud vyprovázíte mužského alfa samce ze svého bytu ve dvě ráno v župánku a namlouváte si jak se to dá zakamuflážovat jaká jste starostlivá ženuška která se loučí s mužíčkem než vyrazí na noční šichtu, tak to vám vydrží jen do chvíle než u vedlejšího vchodu spatříte zrcadlově ten samý obráz! Bílý župan, chlápek líbající ženu na tvář a přistavené taxi, ve dvě ráno. Ne ne, to se okecat fakt nedá. Mé nové JÁ se ale opět nehroutí nad faktem co si o mě sousedi asi tak pomyslí... naopak pokrčí rameny a vymění si s ženou chápající úsměv. Alespoň sousedi vědí že taky vedu sexuální život i kdyby šlo jen o tu bombošku. A když to vědí moji sousedi můžu o tom veřejně psát protože to tím pádem ví půlka Prahy! Ha!

Posledním příkladem byla nedávná online webová komunikace s mým známým. Testuju webku jestli fachá. Ukáže se že fachá. Dotyčnému se vyjeví obraz Marťi ládující se brambůrkama. Tak snažila jsem se u toho vypadat svůdně pravda, ale schválně zkuste si to, moc to nejde:-)

Ptá se mě co to jím.
„Brambůrky,” odpovídám.
Pak se po mě dožaduje nějaké akce, když už na mě musí teda koukat. Oponuju, že jako nevím co bych měla předvádět. Načež jsem obeznámena s tím, že dívky před webkou většinou tančí a svůdně se zbavují svých svršků. Ta představa mě pobaví, nicméně odmítám s tím, že do tak malého okýnka od webky se prostě celá nevejdu.

„Tak se přestaň cpát těma brambůrkama!” bafne na mě.

Hroutím se se smíchem na podlahu. Mé staré já by se ho určitě snažilo přesvědčit a to názorně, že i přesto, že se cpu takovými karbohydráty tak si nezadám s kdejakou vlnící se radobysexbombičkou. Ale mé nové JÁ na to prdí. Ať si každej myslí co chce, já jsem já a jsem se sebou spokojená a pokud se to nějakýmu chlapovi nezdá ať si najde takovou, která bude dělat co mu na očích/kalhotech uvidí....já si sebe totiž patřičně užívám a kdyby nebyli chlapi čitelný jak ranní Blesk, mohly by taky ;-)

Takže to vidíte, když už mě do depky nedostávaj ani chlapy tak já už nevím co teda :-D

Narozky? Už zase? Přijďte se mnou oslavit, že jsem zase o rok blíž důchodovému věku, dát si drink a zatančit na party mix s DJ Tomášem!Těším se na Vás...Marti
A kde?Kdy?

12. listopadu v pátek
NEBE CELNICE
V Celnici 4
Praha 1 od 20:00





B-day? Again? Come to celebrate with me that I am one year closer to retirement, have a drink and dance to party mix with DJ Tomáš! Looking foward to see uuuu...Marti
Where? When?

12.November Friday
NEBE CELNICE
V Celnici 4
Praha 1 from 20:00

Myslím, že Vám dlužím taky nějaký ten veselejší příběh z nemocničního pobytu a ne jenom to, jak mě tam nelidsky tejraly. Aby jste si nemyslely, že jsem celou dobu jen bloumala nešťastně po chodbách a myslela na svého rytíře, kterej sice nakonec přeci jen proběhnul sic happyend se nekonal. Po mém srdceryvném výlevu jsem se dočkala jen: Za prvé šoku, že neměl vůbec o ničem páru a za druhé konstatování…“Díky, to mi lichotí, ale sorry já to tak necítím.“ Ouch. Nicméně obdivuje moji odvahu. Hmm dobrý, to je asi jako by vám dal facku, ale tak v čase levitovat neumím takže prej budeme kamarádi.


Jo, to určitě;-)

Přeci jen tři tejdny je docela dlouhá doba a v nemocničním čase si to vynásobte aspoň tak 200x. To se pak dá stihnout věcí i když jste dost limitovaní prostorem.

Kromě náhodného matení mediků při vyzvídání mých obtíží (přijdou na to nepřijdou?) a prohánění se v invalidním vozíku po chodbě s telefonem u ucha (mi zatrhly hned první den i v nočních hodinách-proč jsem pochopila až ke konci počkejte si:-)) jsem třeba absolvovala první „rande“. Lepší specifikace mě nenapadá, ale najednou kde se vzal tu se vzal u lůžka mi stál:-) Chvilku jsme na sebe zmateně koukaly než mě došly souvislosti, přehodila jem přes sebe svůj hodobóžově sepraný župan nonšalantně ladící s mejma růžovejma gumáčkama a vybelhala se na chodbu ke stolku. Mladík vyjádřil potěšení, že po všech těch mých supr dupr retušovaných fotkách mě může vidět una natura. Já už tak nadšená nebyla, ale neměla jsem kam utéct.Tak jsem aspoň hodně mluvila, abych ho zmátla, výše mého IQ ho patrně nijak zvlášť nezasáhla,byť vyzdvihl fakt že dost mluvím a to jsem ani nebyla rozjetá HA!…. je fakt statečnej!;-)

Pak mladej doktůrek, moooc sympatickej vždycky proletěl po chodbě. Já mám tekutou dietu a oni mi přinesou rohlík ke snídani. Chvíli o tom podezřele diskutuju ze sestrou ta mě ujištuje že to můžu sníst. Tak si mlaskám. Pak je mi samozřejmě blbě. Nic co by se nedalo přežít, ale tak doktůrek sympatickej, Marťa volá sestru, že by ráda něco proti bolesti.Sestra volá doktůrka, doktůrek mě sprdává na tři doby co že se cpu rohlíkem když mám tekutou dietu a pak se to řeší i při velký visitě a jsem za blbku.
Nakonec to otočily proti mně, že mi daly rohlík aby viděli co to se mnou udělá a že jako blbý a doktůrek pokaždý když mě vidí mě laškovně kárá hlavně ať nežeru rohlíky. Hádejte koho si představím když vidím rohlík a pokaždý instinktivně zavrčím,chjo.

Já Vám nevím, ale potkat hezkýho chlapa se kterým se fajn povídá a jste z něho paf je věc po které toužíme všechny. Představujeme si jak nás osloví v metru, busu (pro socky jako já co využívají MHD) nebo dokonce v obchodáku, prostě kdekoliv na něj narazíme. Nejen, že mě nikdy nikdo neosloví, ale když už takovýho chlapa potkám tak samozřejmě na dospáváku. Mám na ty netypický místa asi patent. Pro ty z vás kteří nevědí, Vás ráda zasvětím. Dospávák je místnost plná postelí kde se probíráte po oblbováku kterým vás nadopovaly předtím než vám strkaly hadici kamsi. Detaily vypustím. On byl po, já před. Ale představte si to vlezete do pokoje plný postelí a na jedný leží pěknej chlap. Instinktivně se narovnáte, usmějete ale radši čučíte do země. Než stačíte jakkoliv oslnit přijde sestra a vrazí vám do ruky děsně antisexuální zelený kalhotky na jedno použití s dírou přes celou pr… ehm pozadí. Potupně jsem odešla na záchod navléct na sebe tento módní skvost. Naštěstí jsem měla dlouhou košili, takže jedinou úhonou bylo, že jsem měla pozadí jak koňský valach. I když jsem šla na koloskopii asi tak po stopadesáty stejně jsem byla nervní jak kdyby mi měli trhat ruku. Mladík byl kouzelný, posadil se a povídal si se mnou skoro hodinu i když už mohl dávno odejít. Sestřičky sřídavě nakukující dovnitř jestli je všechno oukej se dobře bavily a já byla okouzlena jeho šarmem. Švitořila jsem jak je od něj milé, že mě tam nenechal samotnou a mladík se dušoval jak by přeci bylo beozhledné nechat mě tam nervózní a samotinkou. Jsem úplně naměkko samozřejmě než mi docvakne, že nemůže odejít aniž by předtím musel vstát a obléct se a tím by se jaksi odhalil v celé své kráse přímo přede mnou. A i kdyby plánoval proklouznout na záchod minimálně by odhalil pozadí.Během našeho hovoru mě dokonce informoval že má boty velikosti 46 takže je všem jasný, že jsem dělala tupou ani se nehla .Já nic já nic tak už se zvedni sakra.:-) Byla to hra kdo z koho. Už jsem se začínala radovat když se začal pomalu zbírat a do toho tam samozřejmě musela vpadnout sestra a zavolat mě dovnitř. Zatr sakr zase nic. Prý by mě ale rád viděl i někde jinde než v místnosti plné postelí, hmmm změna. Číslo mi už dát ale nestihnul, tak sestřičky akčně vymejšlely která mu moje číslo předá až ho tam zase uvidí.Ta zábava jim vydržela na dokud mě nepřeložily na chíru.

Po operaci mě šouply na Mediál, což je něco mezi intenzivkou a klasickým oddělením. Ještě pořád jste napojený na přistroje, potřebujete být pravidelně měření kontrolovaní, ale nemusíte mít svojí osobní luxusní sestřičku jako na Jipce. Což je dobře protože ta moje byla fakt milá, když první co mi řekla po tom co jsem rozlepila oči bylo: „Vy máte už děti, žejo?“ „Mno“ chcrchlám já. „Jak jste to poznala?“ Za tuhle otázku bych si hned nafackovala, ale svádím to na opiáty. „Podle vašich prsou!“

Fakt milá, praštila bych jí ale nemůžu se hejbat a ona má oblbováky, radši znova usnu.

No a na tom Mediálu jsou samí ležící, nikdo nemůže chodit, kromě mě teda. V pátek doktor zavelí, potřebujeme ji rozchodit!!.. vyndejte ji cévku ono ji to donutí. Všichni milý, fakt. Tak se v pravidelných intervalech motám ode zdi ke zdi na záchod, nohy obalený těma zelenejma čepičkama co si dávaj přes vlasy protože tam nemůžu mít ani kartáček na zuby a s holým zadkem v andělu protože nevládzam koordinovat nárazy a ještě si přitom držet košily na zádech. Mám krátky ruce nebo co. Střídavě vrčím při každym nárazu a babča z druhý postele mě nadšeně povzbuzuje jak mi to hezky jde. Chci pryč, čučím do zdi a vůbec to tu neutíka a už chodím, a chci pryč. Vstupenkou k vykoupení nastává neděle půl jedenáctý večer kdy mě močák donutí k vycházce. Za dveřmi od záchodu narážím na očividně zaskočenýho doktůrka co se muchluje ze sestřičkou. Wow. To má za to že mě naordinoval opiáty do zadnice místo mnou vyžadovanou do žíly, protože ty bolej a štípaj jak kráva a já po druhým pokusu to přežít začala odmítat oblbováky, který bolej víc než rána po operaci. To dám, děkuju nechci, to je dobrý, blb. Dotkor přesune sestřičku do skladu a ještě půl hodiny musím v posteli poslouchat jak za dveřma vesele dováděj. Zase není kam utéct. Všichni chrněj a já čučím do stopu a říkám si mám tohle zapotřebí? Hned ráno jsem přeložena na normální oddělení, proč asi? Wohooo 1:1 Tak proto nesmím courat v noci po chodbách?!

Taky mi ukradly z kabelky parfém, to mě fakt nasralo!

Ale už jsem doma a pro změnu jsem si vyzvedla obsílku, že mi přijdou udělat audit bytu (co to zase kuwa?) a že chtějí předložit nájemní smlouvu, TU smlouvu kterou Maruška v nestřeženém okamžiku použila jako vystřihovánku když jí byli čtyři. Panikařím, volám ať mi pošlou kopii, což asi stejně nestihnou včas a paní v telefonu je děsně příjemná. Nejdřív zvedám obočí když jí chytne do telefonu záchvat kašle ani pardon z ní nevypadne a pak důležitě vzdychá a komentuje to takovým tím…co mám s váma teda dělat csss….a z jejího hlasu je patrné takové to…to.snad.není.možný. tohleto.ona. nemůže.najít.smlouvu. musím kvůli ní teď něco dělat. Rozuměj pracovat.***** <- místo hvězdiček si doplňte srposté slovo. Ještě že jsem jí neřekla pravdivou verzi to by mě asi donutila se vystěhovat nebo co.

Jdu uklízet, aby mě třeba ještě nevystěhovaly kvůli bordelu:-/

Ležela na nemocničním lůžku pár dní před operací odevzdaně a bez zájmu o
cokoliv když do pokoje vstoupily dva mladí medici v doprovu s lékařem. 
Lékař  ji  požádal, zda by byla ochotná si s nimi chvíli povídat aby mohly  
pomocí  doplnujících   otázek stanovit její diagnozu. Souhlasila. Mladíci  
byli  slušní a  byla na  nich  znát   nervozita. Jeden byl hezounek s krásným
úsměvem,  který  kladl  otázky  a  druhý  měl  hluboce dunivý chraplavě
podbarvený hlas a byl z něj cítit odstup. Odpovídala jim s úsměvem na jejich
otázky a alespon na okamžik pocítila mírnou radost z  něčí  komunikace. Až
když mladíci odešly uvědomila, že ten  příjemně  hřejivý  pocit v  ní  vyvolal 
mladíkův hluboce zvonivý hlas, který jí  připomněl  muže, kterého  už dávno
uložila  až  na  dno svých vzpomínek.

Muže, s nímž se vždy cítila tolik  intimně sblížená až se jí  špatně  dýchalo.
Vzhlížela  k němu, toužila o něm, po pocitu bezpečí, který  jí  pohlcoval 
vždy  když  jí byl nablízku. On však byl   velice  neuchopitelný.  Citlivý,
něžný, mužný,  galantní  ale neuchopitelný. Nerozešli   se  právě  v dobrém 
a už  skoro  rok spolu  nepromluvily.  Nerozumněli si, neočekávali od sebe
stejné věci,  neuměli  spolu  být.  Ale   přesto  se  k sobě  cítili něskutečně
přitahování. Věděla že žije v cizině.

Už to bylo tak dávno.

I přesto pocítila jak jejím tělem projela vlna teplého vzrušení a sama pro
sebe se pousmála. Jak  moc mi  chybí,  pomyslela  si,  jak  moc bych  si
přála  ho  vidět. Ztrácet se v jeho objetí. Nic víc. Jen tu intimní blízkost
na malý okamžik. Nic víc. Krátce na to usnula.

Dny v nemocnici se nekonečně táhly. Nesli se v duchu bolesti a ospalosti.
Zdál se jí sen. Kráčela bok po boku právě s ním. Šli po silnici lesem, on
ji držel kolem pasu a ona si opírala hlavu o jeho rameno. Znovu ji zavalila
vlna bezpečí a touhy. Ten pocit byl tak intenzivní že se jí chtělo brečet.
Byl to on kdo ji vyzvedával z těchto dezinfekčních chodeb po vyšetřeních,
kdo ji odvážel domů do bezpečí a komu usínala v náručí než bude z nejhoršího
venku. Pokaždé když se tou chodbou loudala při odpoledních vycházkách
zjevoval se jí jeho obraz stejně jako před rokem.

Jak sedí na sedačkách a trpělivě na ni čeká. Jak ji podpírá a konejší.
Jak na to všechno mohla zapomenout? A proč se právě teď musí v
takových myšlenkách utápět?

Den operace se blížil a s ním součastně rostla i panika. Zoufalá touha po
pocitu bezpečí, které mohla najít jen u něj. Rozhodla se že mu pošle zprávu.
Neukojitelná potřeba dát mu vědět že ho potřebuje. Nic z toho co se stalo
v minulosti nebylo důležité. Napsala mu, že ji chybí. Věděla že si tu zprávu
nepřečtě, protože na něj neměla do ciziny číslo. Přesto to poslala. Co kdyby?

Zpráva na české číslo nebyla doručena. Za dalších pár dní proběhla operace.
Všem svým přítelkyním vyprávěla svůj sen a silný pocit kterého se nedokázala
zbavit a který ji naplňuje hřejivým štěstím i štiplavým smutkem zároveň. Tolik
mi chybí a tak mu to nemůžu říct! Ta nevysvětlitelná potřeba ji uvnitř téměř drtila.

Po třech týdnech v nemocnici se konečně mohla vrátit domů. Domácí prostředí
potlačilo všechny vzpomínky do pozadí. Byla doma pouze dva dny, když se jí
ozval. Dívala se na tu zprávu nevěřícně téměř neuvěřitelně. Chvíli si povídaly a
ona se cítila zmatená ze svých vlastních pocitů. Jak to, že mi píše když jsme se
tak dlouho nebavily, nemáme k tomu nejmenší důvod a právě ted když na něj
tak intenzivně myslím se ozve.Co víc, napsal jí že přijede na víkend do čech a že
by ji rád viděl. Bylo to jako by jíprojel blesk. Mohla mu říct jak moc na něho
myslela, jak moc po něčem takovém toužila, ale nešlo to.

Nepochopil by to.

Rozhodla se,že vědomí toho že by ji rád viděl ji postačí. Že nepůjde a nebude
věci znovu komplikovat. Že by neocenil jeji touhu a potřebu. Že si nechtěla s
ním nic začínat jen ho prostě potřebovala vidět a obejmout. Bylo to tak bláznivě
nepochopitelné.

Myslela na něj ale dál. Přemýšlela jestli už přijel a zda by přeci jen neměla
přehodnotit své rozhodnutí a na setkání přijít. Seděla v křesle a pozorovala
hodiny když jí zazvonil mobil. Její přítelkyně jí nadšeným hlasem oznámila že
neuvěří co se právě stalo. Sedí s kamarádkou v restauraci a u vedlejšího stolu
sedí on s přáteli. Celá se rozklepala. To už bylo moc znamení najednou za dva
týdny. Když tam nepřijde bude si to určitě vyčítat. Vždyť jediné po čem toužila
bylo vidět ho a najednou přesně ví kde je a stačí jen přijít. Rozhodla se okamžitě
bez přemýšlení. Přemýšlet právě teď ji nepřišlo vhodné, jednala instinktivně.
Roztřesenýma rukama se snažila nalíčit a co nejrychleji obléci. Z rozčilení ji začala
třeštit hlava a přehlušila i bolesti v místech kde měla jizvu po operaci.
Bála se že každou chvíli zkolabuje.

Proč to tak strašně prožívám když o nic nejde?

Nervozita ji ochromovala celou cestu. Autobus jel moc pomalu, metro
se loudalo, čas se táhnul jak nahřátý pendrek. Když konečně rozechvěle
vstoupila do restaurace nedokázala se jeho směrem ani podívat. Nevěděla
co dál. Seděl v obležení přátel a na to aby přistoupila ke stolu neměla
dostatek odvahy. Současně byla přesvědčena, že ji musel vidět když přišla.
Trvalodobrou čtvrthodinu než se uklidnila, tep se ji vrátil do normálu a ona
mohla aspoň trochu uvažovat. Oba o sobě navzájem věděli a oba předstírali
že se neviděli. Věděla že nemůže odejít dokud se s ním nepozdraví současně
si uvědomovala že dokud sedí v hloučku lidí nenajde k něčemu takovému
odvahu. Vyčkala tedy až půjde na záchod a šla za ním. Přede dveřmi se
sním rádoby náhodou srazila. Ani jeden nebyli překvapení.

Stála tváří v tvář své touze, svému bezpečí, ale najednou bylo cizí, kostrbaté
a neutrální. Nemohla nic říct. Na chvíli si k němu přisedla. Měla možnost si s
ním povídat, vnímat jeho blízkost, prohlížet si rysy jeho tváře a poslouchat ten
hrubě zvonivý hlas. Nechtěla z něj spustit oči, nasávala každou vteřinu všemi
bunkami v těle. Jako by si chtěla každý rys jeho tváře navždy vrýt do svého DNA.

Bylo jí jedno co si myslí ostatní u stolu, kteří si museli všimnout jejího oddaně
obdivného pohledu, který si pravděpodobně vyložily jistým způsobem. Toužila
mu říct, čím si prošla a jak ji na té pouti provázel. Jak moc na něho myslela a
toužila po tom se s ním sejít krátce před tímto okamžikem, proto pro ni jejich
setkání bylo tak zásadní. Ale nešlo to.Hlas se jí zadrhl v krku.

Nezměnil se a přesto už to nebyl on. Už se na ni nedíval tak jako kdysi. Nesdílel
svůj intimní prostor bezeslovní komunikace. Ač seděl vedle ní pohyboval se na
úplně jiné oběžné dráze. Nitě jejich porozumnění byli nenávratně zpřetrhány.

Zůstala proto jen nezbytně nutnou dobu. Jen natolik aby věděla že to stálo
za to. Že dostala to po čem toužila. Mohla ho vidět a obejmout. A tak ho
objala a odešla.

Odešla s pocitem rozpačitosti a úlevou, protože díky tomuto setkání si
uvědomila, že už nemusí být palčivě smutná, protože on už ji pocit bezpečí
nedá. Všechno co ji mohl nabídnout si už od něho dávno vybrala a víc už
pro ni nemá. Věřila však, že tím jak na něho intenzivně myslela a toužila
po jeho blízkosti si ho přivedla do cesty. Nápomocná náhoda jí přinesla
úlevu i přesto že mu nic neřekla. Že neví jak trýznivě moc pro ni znamenal.
Nevyřčenost těchto slov je možná silnější než kdyby mu o svých pocitech
kdy řekla. Možná kdyby to udělala tenkrát, teď už ale bylo pozdě pro ně
pro oba.

Přitáhla si kabát víc do obličeje a vykročila do chladné noční Prahy. Tenhle
příběh pro ni definitivně skončil a žádné další kapitoly už nebudou.

Překvapivě pocítila úlevu, ale na jak dlouho?

It´s time! Time to start second part of the journey and get back to the hospital for the scheduled operation.
God bless you all my friends for your thoughts and support help me a lot in this difficult time and I´ll be back
stronger then ever in November again.
Love
Marti

Inkriminovanou noc jsem přežila do nemocnice dojela a už si mě tam nechaly. Týden více méně

trýznivých vyšetření v kombinaci se silnými léky a s konečným rozhodnutím operace mě úplně
odrovnaly.Jediná kloudná strava se do mě dostává přes kapačky.Nemocnice vás úplně pohltí.
Člověk vypadá hůř než se cítí už jen tím jak splyne s bílým prostředím a všudypřítomným odérem
dezinfekce a různých rozmanitých jiných nevábných výparů. Na oddělení na kterém ležím je věkový
průměr osmdesát a více.Říkají mi kuře.Mám jednu výhodu ve svém stavu oproti stařenkám a to je ten,
že můžu dobíhat na záchod tudíž odpadá problém že by bylo obsazeno.To je pro mě super.Taky se můžu
sprchovat.Bomba.

Paní, která se mnou sdílí minipokojíček je úctyhodných 97 let a je to osůbka i přes svůj zdravotní stav vitální a bystrá. Moc rádá poslouchám její vyprávění a občas ho i předstírám, ale přišla jsem na trik že když zapnu televizi babi za chvíli usne. V pokojíku máme zatlučená okna takže se nedá větrat a na chodbě lakujou zdi takže nevíte co vás zničí dřív. Dveře do pokoje jsou přímo naproti velkému výtahu takže kdokoliv vstoupí na patro první pohled který se mu nabídne je na můj zadek (od momentu kdy mi došlo že tam courá hodně cizích lidi tak pouze pod! peřinou). Po večerech jsme probraly s babkama důchodovou reformu, politiku i vnoučata a řeknu Vám je to fajn vzpruha. Člověk je družný tvor a potřebuje holt ve svých boletivých chvílích politovat a tady mezi sebou navzájem soucítíme protože každý prochází bolestivými procedurami. Jednu paní předevčírem museli resuscitovat, potom znovu a nakonec tu už s namí bohužel není.Celou noc jsme nespaly.Děsnej zážitek.Pár večerů s někým sedíte povídáte si a pak slyšíte ba hůř vidíte jak umírá. Všude je plno policistů protože je tu hospitalizovaný nějaký velký recidivista. Každé dopoledne se u mě trénují medici, kteří mají za úkol mě vyzpovídat a stanovit diagnózu a navrhnout léčbu. Cítím se důležitá a debaty s nimi mě moc bavěj.

V tom jsem se našla:-)No nůďo tu opravdu není.
Já už mám za sebou všechno to sono, gastro i koloskopie a když mi s konečnou platností oznámily že operace musí proběhnout složila jsem se a brečela tolik že doktor souhlasil s tím, že mě na víkend dá propustku domů abych se dala trochu dohromady. Odpojily mě, zabalily prášky a jsem slabá jak blecha ale stejně tak šťastná...jsem na víkend doma, můžu s Maruškou oslavit její narozeniny které jsou přesně v den
mé operace.Oslavímeje v neděli bude to překvapení.

Příprava na operaci střev je docela náročná a protože vím co mě čeká vyšiluju v mých očích právem, ale tak
jasně že to dopadne dobře,jeno  je síla to vydržet. Před dvěma týdny mě lékařská posudková komise označila za zdravou práce schopnou a já ležím v nemocnici se třemi stenózami před operací.Předpokládám že se neobjeví přes noc.Hodlám ještě jednou podstoupit tuto procedůru a doufám že tentkrát mi pomůže. Musejí mi vyříznout všechny tři části zůženého tenkého střeva a potom udržovat chronický zánět pod kontrolou díky kortikoidům.

Už potřetí a naposledy během jednoho týdne si projdu očišťovací kůrou, která je prostě nechutná.Po operaci budu pět dní na JIPce a za dalších pět dní mě naučí znovu chodit, hýbat se a půstí mě domů.Bude mi děsně zle, budu nehybná nechutně ulepená a bude mě bolet i dýchání ale už se moc těším až to bude za mnou.

A až bude začnu podnikat všechny ty úžasné věci které mám rozplánované a ty muka si vynahradím.
 

Samozřejmě, jak jinak když už si naplánuju víkend plný super akcí na které se opravdu
těším Crohn mě prostě musí skolit. Sobotní zápas NHL mám naplánovaný už půl roku
dopředu, kamarádku, která přijede z New Yorku jakbysmet, byla jsem pozvaná na
ochutnávku mléčných koktejlů a zmrzlin, které brzy ovládnou Palladium a i když je
nemůžu ani trochu ochutnat bylo by fajn tam být a nasávat atmosféru.Z pátka na sobotu
byla naplánovaná holčičí přepadovka. A já se na všechny tyhle akce těšila víc než na nový
boty a byla jsem rozhodnutá udělat cokoliv (samozřejmě v mezích zákona) abych dostála
svému slovu a všech se zůčastnila.Nicméně od pondělka jsem v takových křečích, že
jsem byla nucená se nadopovat analgetikama, která mě dostala postupně od otupělého
stavu až do "všechnojemitotálněuprdele" stavu. Dnes poprvé po čtyřech dnech jsem
byla schopná pozřít stravu i když přesnídávka není podle mě vůbec jídlo. Ale mě se o
jídle i zdá, hlady šilhám, ale moje vnitřnosti jakoukoliv snahu o příjem potravy striktně
odmítají. Nechápu co maj za problém.No chápu, že aktivní zánět je nutí,ale mě už ta
jejich hra fakt neba.Takže když se nezmítám v "porodních" bolestech jsem tak zesláblá,
že sotva vstanu z postele.Moc bych Vám všem chtěla poděkovat za úžasnou podporu,
kterou mi projevujete a všechny rady a doporučení na možné zlepšení svého stavu moc
ráda vyzkouším, nejen proto že nemám co ztratit, ale hlavně proto, že oblbováky jaksi nepomáhaj.

Takhle určitě po nich budu blbější,ale bolest jaksi vyhrává a já musím zvyšovat dávku a to se mi nelbí.

Jeden velice moudrý člověk jednou řekl, že všelék na všechno je láska. Do to bych jako
fakt šla,bojím se ale že po tom co jak jsem dneska vyděsila pošťačku když mě spatřila jak se
belhám ze schodů dolů a snažím se jí souvisle odpovědět a jaksi komunikovat z jejího
pohledu bylo zřejmé, že bych se vůbec neměla snažit navazovat s lidmi komunikaci.
Vypadala otřeseně.
Já míň, už jsem si na svůj odraz v zrcadle zvykla.
Takže pokud se stane zázrak a já budu schopná dostát svým závazkům tento víkend
nebuďte překvapení, že se oháním občanským průkazem aby jste vůbec pochopily,že před vámi stojím skutečně já.

Jak já se těšíííím!
A prožoe je tenhle příspěvek tak pochmurněj, rozhodla jsem se dát aspoň vysmátou fotku.
 
 
 
So ofcourse when I get planned a lot of fun stuff to do, there is still my lovely dessease
that has to attact me every time Im actually really excited about something. Wanted to
go and see the NHL playing this saturday. Had schedule a meeting with a friend
coming over from New York friday afternoon.Was invited to milkshake slash
icecream tasting from new place opening soon in Palladium saturday afternoon.And
even though I can´t really taste it it just fun to be part of this,right?And girls were supose
to come for sleepover from friday to saturday.And I was really looking foward to all
those things and I was determined to do anything to stand up my word this time except
that since monday I am in such an incredible pain that not only I can hardly move but I
was forced to use strong analgetics that make me incredibly numb and just absolutely
"dontgiveafuck" phase.Today I was finally able after four days to adjust first meal,well
baby food.Im starving to death I even daydream about food but my insides strictly reject
it anyways.I wonder what their problem is.If Im not in well "labour" Im so wseek from
not being able to digest that i can´t even get out of bed.So this way
Id like to thank all of you guys for lovely support and also for all kind of recomandation
of what might help. I will try them all I promise also cause,well there is nothing to loose
really when the drugs from doctors doesn´t help anymore.

One respected poet once said that love cures everything. I would so be in for the
try but the way I scared the mailman today just the second he sees me crumbling down
the stairs and trying to comunicate with him gave me kind of clear clue that "that is
not ganna happen any time soon." I don´t blame him I got already use to my reflection in mirror
and I would not describe myself as well lovable, so If miracle happens and
I put all my power together to go through original plan over this weekend I will have
identity card with me so you all included in program can recognize that me is me.

Im sooo looking foward to this!

And because this post is sooo not happy I decided to put at least cheering picture.

Nothing in hockey is more fun, then when NHL is coming into town!

Yeay, the Devils from NY should start the hockey season in Prague already this friday, and even though
I am fourth day under strong analgetics against pain all numb and useless...I really hope they´ll pull me
together and I´ll be able to go and watch the game.Also cause I could go hang out with the guys, now thats better then christmas!:D

Devils z NY odstartují už tento pátek hokejovou sezónu v Praze a i když jsem už čtvrtým dnem pod
silnými analgetiky proti bolesti a jsem bomba otupělá a vyšťavená, doufám, že se dám trochu dohromady
a budu moct jít tento zápas sledovat.Taky proto, že mám přislíbený přístup do zákulisí...a to je lepší než vánoce!:D

Podzim je tu!.... dnes jako oficiálně. Období kdy na nás poctivě začne skákat jedna depka za druhou vstoupilo do své nadvlády. I mě večer přepadla potvora jedna, jenže nad ránem se mi zdálo o nějakých nemravnostech a ráno byla depka fuč. Musela bejt pekelně nakrknutá.


Takže proti depce oblečení laděné nejen do teplých barev ale i materiálů, hoooodně čokolády a pokud jako já nepácháte nemravnosti, alespoň si o nich nechte zdát!

Tak krásný podzim!

Říjnové vydání časopisu Elle přichází z tričkem/minišaty (vadí když si z toho udělám pyžamo??) od návrháře Jakuba Polanky. Originálně si ho můžete do/pokreslit, vyfotit se v něm a vyhrát víkend pro dvě osoby v Paříži!!!(wau) k tomu Vás nafutrujou večeří ve společnosti tohoto českého návrháře a ještě si Vás v Elle zdokumentují.
Registrovat se můžete na jakubpolanka.elle.cz
Vote for me at: http://jakubpolanka.elle.cz/galerie.php?id=21

Brussels/Prague....maxi carpet vs. mini carpet:-)

Giovanni has celebrated his b-day not long time ago and I´d like to wish him all the best in his rising future.

Can´t believe it is already 3 years since we first met.

A lot of sweet, wild and crazy memories I have attached to this italian hearthtrob.

Happy B-Day pasta boy:-)

Už je to dávno, co jsem se snažila pařit v báru, kde snad neztropím ostudu, nepotkám Itala a nepotáhnu někoho domů. Dnes řeším, že:



Mláděti vytrhly v pátek první stoličku. I když se to neobešlo bez slziček, vyjednávání a protestu, byla strašně statečná. Mládě i paní zubařka.

Jediná hysterická byla rodička tedy já a to v momentě kdy jsem nekompromisně vykřikovala příkazy typu opřít, otevřít a držet, když už se malá až podezřele dlouho cukala s tím, že trhání jsme si jako nedomluvily a že to necháme radši na jindy. Dvacet minut po výlezu z ordinace se mládě otrkalo a bylo děsně hrdinské, jakože to nic nebylo a že to by zvládla kdykoliv, kdyby to bejvala byla věděla,že se to dá vydržet.

Máme šikovnou paní zubařku i přesto její nadšení opadlo přesně v okamžiku kdy si uvědomila, že má v papule těch zoubků ještě dost na to aby se to mohlo opakovat a nasadila nešťastnou ódu na to, jak by bylo lepší kdyby byla mořská panna, protože to je jako ryba a ryby zuby přece nemají.

Zapudila jsem hbitě představu o bezzubé mořské panně, abych jako nevyprskla smíchy a rovnou změnila téma z mořské panny na mořské želvičky v odpoledním kině, což byl přislíbený úplatek za paní zubařku.


Odpolední kino proběhlo v prázdném sále (kdo by se divil, žejo) za účasti dvou dalších tatínku s ratolestmi a jedním postarším párem nad kterým visel v očích nás rodičů tázavý otazník. Chápejte, přeci jen oni tam šli dobrovolně, my ne tak úplně. Děcka z pusou dokořán přes 3D brýle výskající jak to že želvičky vypadají jako skutečný nebo ještě víc než skutečný. No nedělám si iluze, že bych se tvářila inteligentněji, ale žádná větší ostuda se naštěstí nekonala.


McDonald už ovšem dopadl hůř, takže celej víkend se nesl v duchu budu blejt nebudu blejt. Tak jsem si dala vodu i slanou a hádejte co, jo šlo to skoro samo. Křeče už byli jen bonus. Včera mě trápila už jen tupá bolest vystřelující někam do ledvin takže ode dneška jsem vlastně fit.

Tak jsem hned zrána pro jistotu aspoň utopila telefon. Poslední co si pamatuju je, že jsem ho zapojila do nabíječky a položila na komodu. Čeho už jsem si ale nevšimla bylo, že jsem o pár hodin dřív zalila kytku a H2O se jaksi překulila z podložné
mystičky a já uložila svůj tydlifon přímo do té loužičky. Jsem prostě talent.

Ráno byl samozřejmě patřičně nasáklej a já se divím, že mnou neprobilo když jsem ho vyndavala ze zástrčky. Rozmontovat, přezkoumat škody a sušit. Nejvíc to asi odnesla SIMka, která teď dělá psí kusy. Takže kdyby přišla někomu sms kdo by měl pocit že mu nepatří, tak mu prosím vás skutečně nepatří( a pokud bych volala někomu, komu nikdy nevolám, tak nepanikařte.....pořád Vám nevolám, to jen telefon si dělá co chce:-)

Po úspěšném plaváčkově ránu jsem si to namířila směr úřad práce, neboť posudková komise se minulý týden rozhodla že jsem vlastně zdravá s občasnými potížemi a nařídila mi práci, no fuj takové praktiky bych jim zatrhla. Ale abych jim nekřivdila omezily mě pouze na výdělečnou činnost s menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti!

Já si v poslední době přišla taková tělesně, smyslově a duševně chudší!

Jen by mě zajímalo jestli takovej druh práce vůbec existuje. Nic naplat, nepomohlo dvouměsíční střídavé polehávání po nemocnicích, křečování zvracení se nepočítá, hybaj do práce. Oukej. Tak jsem se registrovala a pak se jela objednat na kontrolu na gastro kde mi sestra oznamila že se mám fofrem odvolat, protože CT jako
fakt nedopadlo dobře, zůženiny zánět aktivní, doktůrek bude chtít pravděpodobně operovat. Tak tím mě fakt nepotěšila.

Takže teď mě čeká obíhání pracáku, do doby než se vyřídí odvolání což může bejt i dva měsíce, pak to přehodnotěj uznaj že jsem fakt rozbitá, daj mi zase plnej důchod pokud možno zpětně a já poletím zrušit pracák, kde mi vynadaj co tam lezu když makat nesmím, daj mi za trest paragraf za to že jsem uvedla falešný info (nemají totiž jinej kterým by konfrontovaly sociálku, která může činit i rozhodnutí zpětně a já jim budu muset vrátit těch pár šlupek co mi možná pošlou abych čekala na ještě mín šlupek od důchodu. A za odměnu toho všeho lítání, dohadování stresování se proložený úmornejma stavama vás rozkuchaj na sále. Veselý to život invalidních důchodců. Každej rok to samý, asi si nedaj pokoj dokud nezaklepu bačkorama a oni mě neudolaj.

Tak si jdu udělat radost, vlezu do Palladia a všichni určitě znáte ten krámek hned za zmrzlinou, kde mají přírodní mýdla, pěny do vany různý rozpouštědla.
Je to tam jak v omalovánce a parfumerii zároveň. Někdo říká, že to i smrdí. Mě ne. Mě to voní. Je to prostě jen pro silný povahy,HA!:-) jako když vlezete do cukrárny pro tělo. I když se musím přiznat, že já se v tom taky nekoupu, rozmístím to fikaně do mystiček po bytě a všichni pak hrajou bojovku odkud to voní.

Slečna u dveří mě pozdraví a hned se ochotně ptá co si budu přát. Odvětím, že se nejdřív rozhlédnu, nadejchám a pak jí povím. V tom se zarazím, otočím se zpátky na slečnu, která něco koumavě zapisuje na cedulku, vyvalím bulvy a vyhrknu...."Ivuš??"

Ivuš se zarazí, vyvalí bulvy na mě a vyhrkne: "No,ty vole"!

Slečna za pokladnou pozdvihne obočí.

Pak už jen slyší: "Tak to je hustý. No čau. Jak se máš? Asi dobře, protože vypadáš dobře, to je jasný. Ježiši to je let. A co si dáš?" atakdále.

Ano narazila jsem na svouji spolužačku ze střední, kterou jsem od školy neviděla a ona tuhle rozmazlovnu pro pleť spoluvlastní, tak jsme se pochválily, poklábosily, já se podivovala, že tam chodím tak často nakupovat a nikdy jsem na ni nenarazila, a že jsou moje nejvíc. Ivča mi doporučila mýdlo prej typicky vystihující mě, aneb noblesní růžový kýč s třpytkama, ale dostala jsem ještě dárečky takže jsem satifajd
:-)

Taky se mě ptala jestli ještě maluju, že za ty roky se už hodněkrát stěhovala a že má věci ještě po krabicích, ale tu karikaturu ode mě má pořád po ruce a že si slibuje že si jí jednou nechá zarámovat. Tak to mě jako potěšilo...a moc.

Nesu si taštičku plnou voňavejch bonbónů do vany a usmívám se, jak kdybych potkala DiCapria. Řeknu Vám, je mi fajn. Možná jen na pět minut, než se budu muset něčeho najíst a opět zkolabuju do dvanáctihodinového delíria bolesti, ale ty okamžiky mezitím, ty jsou strašně fajn a stačí k tomu tak málo.

Jsem děsněj cíťa já vím, ale jěště jedna news. Už mám rozepsanou tu knihu..konečně!! jupí všichni jásejte:-) Sice Vám neřeknu o čem bude ani jak se bude jmenovat, ale nebojte, budete slintat:-)

...jsem zase navštívila paní dochtorku. Přemluvila jsem ji, že to pokašlávání už je docela v poho (tentokrát tam neměli přetopeno, abych chytla další ukrutnej záchvat, takže souhlasila) a jsem uschopněná od chřipky.

Taky dorazily výsledky testů. Když dochtorka říkala, že se jí moje štítná žláza nezdá, měla pravdu. Moje štítná žláza se totiž nějako poflakuje a nedělá to, co má. Chtěla jsem vědět, jestli už mi dochtorka řekne, co to přesně znamená, co to způsobuje a tak. Vysvětlila mi, že všechny podrobnosti mi řeknou až na endokrinologii, ale že to může způsobovat třeba častou únavu (ha!), přibývání na váze (ha! ha!) nebo nemožnost zhubnout (sic!).

Až do dnešního rána jsem měla pocit, že jsem tlustá, líná a blbá.

Teď už vím, že jsem nemocná a blbá ;-) To člověku zlepší náladu ;-))

Teda..člověk by řekl, jak si o volném víkendu krásně zarelaxuje, bude vyspávat do sytosti a jen tak se povalovat...

Prdlajs!

I přeš zdravotní indispozice byl poslední víkend jaksi nadmíru akční. V pátek večer bylo domluveno intelektuální posezení nad hrníčkem čaje (samozřejmě v rámci léčby ...no dobrá čaj by se nekonal...ani moc intelektuální by to nebylo).
Ovšem to by nesměla Blanina zavelet, že se jako jde pařit.

Nu dobrá tedy...

Začalo to vodkou u Blanči doma. Pokačovalo vodkou v jedné kavárně, pak přesun do báru, první B52. Sestavování playlistu s kamarádem, co tam dělá dje. Druhá B52, Blanča mi ukazuje, jak si omotat chlapa kolem prstu – prostě na nějakýho ukáže, řekne "Pocem" a když chlapec nadšeně přiběhne, zeptá se ho, co jí koupí k pití.
A oni fakt kupovali. Měla přede mnou asi čtyři B52 náskok. A pak jich kolem ní stálo asi šest a čekali, až na ně přijde řada, aby si s ní mohli popovídat.

Já tohle neriskuju, při mým štěstí zahulákám Pocem a přiřítí se naštvaná manželka!

Dávám si třetí B52 a tuším, že bude asi poslední, poněvadž po případné další už bych mohla být přehnaně odvázaná a to nechci. I takhle jsem nějak sbalila asi čtyřicetiletého Itala. Teda...netuším jak, ale najednou jsem se ho nemohla zbavit.

Blanča mi říká, že musí okamžitě domů, protože chce teď hned spát. Sháníme taxíka, ona se vzteká, pak si sedá na schody, že bude spát tady a hotovo. Po půlhodině brblaní a hlavně čekání jí našlapávám do tága, vysvětluju, kam nás má odvézt, do toho odháním Itala, který mi neustále vnucuje , že wanna spend sam tájm vit bjůtifl grl (to jako se mnou).

Bláňa na něj z auta sprostě pořvává, taxikář se směje.

Když už ji přijde, že je Ital neodbytnej moc dlouho pokouší se mu vysvětlit, že je stejně starej a beztak tažnej a já že jsem chovná a líběj se mi takový ty vysoký mladý s tou...mno...občankou...taxikář se už nesměje, spíš se tváří zmateně. Zasahuju. Slibuju Italovi, že za ten minits budu na recepci jednoho hotelu, on nadšen odjíždí.

Před domem Blanča odmítá vylézt z auta. Vytáhnu ji za kabát, ona není schopna vstát a já netuším, jak ji dopravím do jejího bytu ve čtvrtém patře, když není výtah. Taxikář se slituje, a pomůže mi ji vystrkat po schodech nahoru. Nechávám jí u postele kýbl (ráno mi volá, že se náramně hodil a že má trochu okno a jestli nedělala nějakou ostudu...)...na taxikářův dotaz, jestli jsem náhodou neměla jet do hotelu se jen uchechtnu.

"No však, " povídá taxikář, "dyť co byste z toho měla, žejo!"

První úžasný chlap té noci...

Sobotu jsem víceméně prospala a trpěla kocovinou...následně depkou páč telefon ani neškyt a mě došlo, že vlastně k nikomu nepatřím a nikomu se po mě nestýská.Fňukna jsem.To jsou zase erupce.... Asi jsem na tyhle alkoholové dýchánky stará...:P

Historicky první Prague Fashion Weekend je rozhodně událost, kterou jsem si nechtěla nechat ujít.

Je pravda, že proboxovat se alespoň na chviličku přes dvoumetrové a fikaně dokonce štafličkama vybavené fotografy nebylo tak snadné jako spočítat nožičky klištěti, ale protože nejsem žádný béčko můžu Vám teď ukázat pár modelů, který rozhodně stály za to....a to nemluvím jen o oblečení:-)


Každé ženě doporučit chlapa s takovým brněním doma...víte jak fajně by se s tím zametaly stropy? ...ale jinak slinty slint!


Až na fotce jsem si všimla, že slečna byla jaksi nalehko...



Jůůůůůůů leknín s opalovacím krémem...myslím,že jsem ještě pořád fotila to brnění:-))



Naprosto sdílím názor blonďaté slečny v levém dolním rohu!



Nádherná to žena!!



Hmmm,hmmm....v mejkapu můžu teda přitvrdit, jo?



Natura...



Tak tohle chci! Moc mooooc hezkoužčké!



Slečna se tvářila, ale byla krásná!


Každého návrháře uváděl vesmírnej bruslařskej vlajkonošík? Nevím, ale vlajku měl připláclou na přilbě a podle mě to nevypadalo nepřiblble... ale tak já tomu nerozumím, žejo:-)



Lovci

Na fotce jsem s Rogerem Bartem, je naprosto úžasnej!!!, ale o tom psát nebudu.

Vykopat se z postele. To byl úkol dnešního rána.

Podařilo se to po dvaceti sedmi minutách a třech zvoněních budíku. S ještě zavřenýma očima se oblíknout, sundat si triko a obléknout ho správně, šup do koupelny, vyčistit chrup a hlavně nezapomenout celou dobu v duchu nadávat na to,že jsem nešla spát dřív když vím, že pak jsem ráno nepoužitelná.

Telegrafická rekapitulace z posledních dní měla být původně stručná, nepovedlo se...

Ve čtvrtek mi můj oblíbený doktůrek ( ne to není jízlivé, fakt je strašně vpoho, jen ze mě trochu zoufalej páč jsem pořád rozbitá), tak ten mi prohnal útrobami (počínaje tam kde končí záda) metr a půl dlouhou hadici s tím, že najde příčinu mých trápení.

Opět ji nenašel, bohužel, což pro mě znamená další mňamozní vyšetření na obzoru. Chjo. Alespoň jsem ho ukecala na koňskou dávku toho uspávadla co se před vyšetřením podává a pořádně se prochrupla. Asi fakt vydatně, páč když jsem se konečně na pokoji probrala, týpek co ležel vedle mě, (rozuměj na vedlejší posteli) na mě laškovně mrknul a pronesl: „Vy jste tady dospávala nějakou krutou pařbu,co?“

Na můj otupělý výraz (jako po narkóze fakt nemusím být za hvězdu) s úsměvem na tváři dodal:

„Chrápete vydatnějc než moje manželka.“

Asi jsem začala bublat, tak hned přispěchal s dodatkem, kterým se nejspíš pokoušel zachránit situaci před něčím co se dalo identifikovat jako že ho začnu osočovat nebo co hůř brečet.

„Ale hezky se na vás u toho kouká.“

No skvělý, zajistila pozdvižení celýmu dospáváku, páč všech pět spolupacientů, při plném vědomí na rozdíl ode mě, sedělo na posteli a evidentně se dobře bavily na můj účet. Nu což, aspoň že je nám veselo. Na žádnou vydatnější reakci jsem se nakonec nezmohla. Málo energie. I když menší trauma jsem pocítila. Nejenže teď úplně cizí lidi vědí že chrápu, ještě mě u toho očumujou. Bomba pocit. Ale zase ten pán se jmenoval Mojžíš, což mi přišlo vtipný, můžu říkat že na mě ve spánku dohlížel (spíš se mi tlemil) sám Mojžíš....no tak dál.

V pátek mi bylo překvapivě blaze, proto jsem se rozhodla tento stav oslavit dvojitou dávkou zeleného čaje někde mezi lidmi.

Po třech hoďkách příjemného posezení v nekuřáckém (taky na dlouho dobu posledním) a tudíž zdraví prospěšném La Casa Blue, jednomu cígu venku před vchodem, kde mě odchytil nějaký rádoby začínající(začínající je zavádějící výraz, tipuju mu tak 40 let) muzikant původem z Malty, který u nás učí angličtinu, si nejdříve vyloudil zapalovač, pak se snažil vtipně konverzovat neustále v šoku vyzdvihujíc fakt, že moje angličtina je lepší než jeho a všemožnými dotazy se snažil dopátrat k tomu, jak je to možný. Přitom mi celou dobu vejral na nohy. Po deseti minutách mě to přestalo bavit, popřála jsem mu hodně štěstí s muzicírováním a ladně zaplula i se svou angličtinou a nohama zpátky v baru.

Jo, občas jsem trochu mrcha no;-)

Hned na to mi mé tělo začalo dávat jasné signály, že po třech dnech půstu nebude fungovat permanentně a padla únava. Zavolala jsem si taxikáře Fandu,(takovej můj osobní hrdina), kterej se mi sice snažil vysvětlit, že teď jako fakt nemůže, ale na moje odzbrojující „Já tě neslyším je tu kravál, tak za deset minut,jo?“ To vzdal, řekl něco jako, „Ježiši už jedu, co s tebou mám dělat.“

Samozřejmě jsem na něj čekala před tím špatným vchodem, takže jsme se ještě třikrát na střídačku prozváněli a hledali. Po čtvrt hoďce sedám do auta Hna Fanda hned spustí.

„ Víš, kdybys nebyla tak krásná a já už dva roky marně nedoufal že mě jednou pozveš k sobě na kafe, nepřiletěl bych pokaždé když zapískáš!" Ale koukni se na sebe, copak se ti dá odolat?“

Koukla jsem na sebe, pokrčila rameny a kuňkla, „Jo, to určitě" a usmála se tak americky, jak to jen umím.

Pak už jsme klasicky rozebírali co děti, manželka, hokej, hemeroidy a tak normálně...