°Prague Princess Photography

.... aneb stryptýzem vstříc Kalifornským snům


V retro music hall na Francouzké to včera večer vřelo. Popravdě to nemělo daleko od upocenýho rozjuchanýho kotle tý nejtvrdší metalový skupiny. Akorát že kotel nebyl upocenej, jenom uječenej a nevystupovali tam zpěváci nýbrž stryptýzová skupina California Dreams.


Místnost pojmula minimálně tak 500 bab z čehož valná většina se slisovala přímo pod pódiem s mávajícími foťáky a mobily nad hlavami, což by mohlo s trochou nadsázky vyvolat i romantický dojem a´la zapalovače. Když na pódium přihopsaly první dva pánové pod pultem se strhla vřava. Nikdy bych nevěřila že ženský dokážou bejt tak urvaný ze řetězu, ale když se kluci vystřídaly a na podium se vyloupnul předvádět své pracně solárkovitě vyrýsované osmahnuté tělo hasič, odhodila jsem zábrany i já.
„Myslím, že jsem právě dostala infarkt,” hulákám směrem k holkám, když hasič udělal skoro nahou stojku, ale ony na mě vůbec nereagujou, páč jsou pohledem přikovaný k pódiu. Superman právě přiletěl s židlí nebo parafrázuje let břichem na židli, nebo bůh ví co to provádí. Komické mi přišly jen ty mohutné boty co měli pánové na nohách a s postupným odhazováním svršků z nějakého pro mě neznámého důvodu neustále přitahovaly mou pozornost. Trochu mi to kazilo celkovej dojem, ale tak nikdo není dokonalý, že?;)




„Hlavně ať už se konečně svlíkne,” skučí postarší dáma vedle mě a nedočkavě u toho hopsá.
Holčina přede mnou sebou pořád tak házela že mi každou chvíli loktem šťouchala do břicha což se vůbec nelíbilo mojí stomii. Za tu chvíli utiskování to ale stálo. Představení jsme si užívaly celé dvě a půl hodiny, kdy se pro nás zastavil čas a my v naprostém transu za nadšeného jekotu při každém byť jen náznaku testosteronu v místnosti doháněli svou příčetnost na hranici únosnosti. Bylo to úžasně živočisný a naprosto neromantický. Romantický bylo snad jen to tlumené růžové osvětlení, které mělo vyvolat dojem, že co se úplně nevidí mohlo by být ve skutečnosti větších rozměrů. Já bych pěkně kluky nahnala pod zářivku, ať se předvedou!;)


Elektrizující a rozdováděná atmosféra vyburcovala dokonce i moderátora večera Braňo Poláka, aby si alespoň rozepnul košily. Podezřívám ho, že se chtěl přiživit na tvrdě odsvlíkaný práci striptérů, která nás rozpalovala, protože takovej jekot za pár knoflíčků na košily se normálně nevidí.
Zlatým hřebem byl Arny , mistr ČR ve stryptýzu. Byl sice nejmenší ale taky se nejusměvavější a s publikem vyloženě koketoval. Bylo vidět že ho to co dělá baví. A aby taky ne, kterékoliv mužské ego, které se na podiu objevilo se muselo v mžiku vznést až k oblakům.


Byl to příjemně elektrizující večer, kdy se běžné ženy z domácnosti, úspěšné podnikatelky i maminy na mateřské dostaly na stejnou rovinu, mohly odhodit předsudky za hlavu, kdo si o nich co pomyslí a popustili uzdu své fantazii a hlasivkám na plný "koule".
Domů se vracely uvolněné, pozitivně naladěné a hlavně patřičně nadržené, což jejich protějšky jistojistě ocenily. Pak že prej se ženský neumějí odvázat....




Oči jsme potěšily, těla nabudily, hlasivky vyřvaly a ty sny co se nám zdály....byli úplný Californian Dreams.


Jo a kdyby se někdo ptal, tak jsme byli s kámoškama na kafíčku;)

Když jsem byla malá vyměňovali jsme si céčka. Když jsem byla větší měnili jsme si s kámoškama oblečení. V pubertě jsme si začali vyměňovat s opačným pohlavím tělní tekutiny. Donedávna jsme si s mužem vyměňovali názory. Přicházel se svým a odcházel s mým. Život je neustálý changování. Měníme všechno od materiálních věcí až po duševní rozpoložení.

A teď už je na čase začít si měnit úsměvy.....ty pobaví....potěší a občas polechtají bránici. Můžete se taky zůčastnit soutěže "Vyměntě si úsměvy s rádiem Impuls...." a když mi pošlete hlas, zlobit se nebudu. Jenom takhle vyjeveně usmívat....




Hlasujte proto TADY

...všichni víme o co jde a nikdo neví co s tím.
My ženy prej nikdy nevíme co chceme a nedáme pokoj dokud to nedostaneme a stejně nikdy nebudeme spokojené. Asi na tom něco bude.


Barča měla bájo rande. Plynule navazovalo na ještě víc bájo společně prožitej víkend na chatě a pak se něco bájově potento a on se jí od té doby neozval. Barča neví co, proč, jak, a je z toho nešťastná. Nespravily to ani dva páry novejch bot ani nová kabelka.
„Víš Marti, přála bych si aby se mi ozval dřív než se finančně zrujnuju. Musím zabavit svůj mozek něčím jiným abych neměla pocit, že se ozývám jenom já jemu a on si nemyslel že ho uháním. Dokonce jsem si včera při krájení chleba uřízla kus prstu. Jsem z něj úplně mimo. Nedokážu se soustředit, panika největší! Jěště se zmrzačím. Stačil by mi jen náznak, že má ještě zájem, že jedeme dál, jen malá jistota, že se nevyzmizíkoval a neměla bych potřebu mu pořád psát a byla bych v klidu.”


Hanka je na tom trošku líp. Vídá se už delší dobu s jedním nabíječem kterého by strašně ráda pasovala na svého přítele jenže on se zuby nehty drží v nezávazném statusu „kamaráda s výhodou” a bohužel ji o tom při každé schůzce ujišťuje.
„Když jsme spolu je to důvěrný a kouzelný. Intimita mezi náma je přímo hmatatelná. Ale když spolu nejsme sžírají mě muka apořád přemýšlím co mu napsat abych udržela jeho zájem a na druhou stranu na něj netlačila. Sám od sebe se totiž nikdy neozve. Je to jako boj s větrnými mlýny, když už něco napíšu, můžu si ukousat nehty dokud neodpoví jestli jsem něco nepotento a jestli jěště vůbec odpoví. Nemůžu pak spát, jíst, přecházím po pokoji jak lev v kleci a dokonce nadávám na displej telefonu, kterej na mě samozřejmě vyčítavě mlčí. Nemůžu si pomoct! Chtěla bych jen malou jistotu, že pokaždé když odejde, mě bude chtít ještě vidět.”
Čím to je, že i v dnešním světě plného vzdělaných, pracovně úspěšných, velice přitažlivých a sebevědomých žen se z nás během jediného náznaku nejistoty stávají nezřízené střely, které jsou schopné kvůli střípku jistoty obětovat nejen morálku ale kolikrát i soudnost až příčetnost a v neposlední řadě i zdraví? A proč vlastně?


Když se s někým novým párkrát setkáte a je Vám spolu báječně, ale jste teprve v poznávací fázi, strach z toho že ten druhý si nějakou vaši poznámku vyložil jinak než jste chtěla a tím pádem jeho zájem o Vaši osobu opadne, Vás dokáže setsakramentsky rozhodit. Snažíte se pak věc urychleně napravit, ale příval vašich rádoby "vysvětlujících" smsek do jeho telefonu ho patrně nejdřív překvapí, pak vyděsí a nakonec otráví. Chceme dotyčného tím víc, čím větší nejistotu v nás vzbouzí. To je to afrodiziakum, kterého se všichni muži snaží dosáhnout. Toho jak jsou nepolapitelní a chtění jinými ženami. Aby jsme si nebyly jisté a tudíž o ně stále usilovaly ve strachu že je během vteřiny ztratíme do náruče jiné famme fatale. 




Ženy se toho snaží také dosáhnout, ale muži jim většinou nedají příležitost. Rády by jsme dělaly aspoň chvíli nedostupné, ale to by nás musel někdo nahánět a zarytě mlčící telefon tyto parametry bohužel nepslňuje. Přitom by z jejich strany stačilo, kdyby občas sami od sebe napsaly nějakou milou zprávu a tím nás hodily do klidu, že na nás taky myslí a že jim stojíme za to nám to dát vědět. Nedělají to a my hysterčíme většinou úplně zbytečně. Nemůžete totiž žít ve věčném strachu že se ten druhý vyzmizíkuje pokaždé, když řeknete nebo uděláte něco co se mu možná nelíbí, ale nevíte to jistě. Kdyby to na první našlápnutí udělal jen by Vás ujistil v tom, že nestál za námahu. Ale my většinou chceme aby nám dokázal že za tu námahu stál, protože už po prvním randeti se dokážeme zamilovat jak v největším rozpuku pubertálního období. Chceme aspoň malou jistotu.
Střih.
Jenže pak se posunete o pár měsíců dál a vidíte jak ten samý muž, co vás dováděl k roztoužené nepříčetnosti se teď pohodlně rozvaluje na vašem gauči, prdí, říhá a směje se věcem nad kterými vy jen podiveně zvedáte obočí. Levé. 
V momentě kdy si připustíte, že jste si jím jistá okamžitě ztrácí své kouzlo. 
Už víte co znamená když řekne: „Očekáváš ode mne příliš mnoho” ( Snad si nemyslíš, že zůstanu vzhůru?) nebo „Hmm, to je zajímavé, drahá.” (Ty ještě pořád mluvíš?) taky "Poslouchám tě" (Nemám ani mlhavou představu o tom, co říkáš, ale doufám, že předstírám dobře, jak ti rozumím, protože jinak bys na mne řvala příští tři dny.) a v neposlední řadě „Myslel jsem na tebe a přinesl jsem ti růži” (Ta holka, co je prodávala, byla fakt sexy a neměla podprdu.) a že když se domluvíte kdy a kde se sejdete počítá se s tím, že tam bude jinak ho zhvízdáte na tři doby. A on tam bude, protože si uvědomuje, že ho zhvízdáte na tři doby. Tím, že jste si sebou jistí najednou odpadají potřeby dělat se jeden pro druhého hezčími (přece mě má rád takovu/výho jaká/ý jsem), dělat si radosti (buď se mu/jí to líbí nebo ne) popřípadě vycházet si vstříc (fakt se mi nechce, tak až se mi bude chtít vždyť se nezblázní). A to je průšvih, protože pak stačí když se před ním na ulici zavlní nějaká nová nejistota v kraťounké sukni a jste v háji. (Platí to i naopak mínus ta sukně teda). A tak se snažíte dostat nějak zpátky do vztahu trochu té ztracené nejistoty, která mu v břiše vyvolá to natěšené lechtání motýlých křídel, že ho ještě stále dokážete něčím překvapit a vyburcovat v něm tu neuchopitelnou potřebu se vás okamžitě zmocnit ať jste kdekoliv.


Na začátku nás teda přitahuje nejistota a na konci nás jistota odpuzuje, tak proč chceme z nejistého za každou cenu udělat jisté a tím to zničit? 


Jsem tudíž ráda, že můj muž je u žen žádaný a může si vybírat. O to větší radost mám když rád tráví čas právě se mnou. A i když si nemůžu být jistá, potom co se ozvu že mi něco nevoní a za ním prásknou dveře, jestli ho ještě někdy uvidím a on může tápat, že když se někam neplánovaně vypaří jestli budu o jeho návrat ještě pořád stát.... zatím k sobě cestu stále nacházíme, takže pokud to opravdu stojí za to, ustojíte to právě proto, že máte jen jedinou jistotu...a to je ta, že si ani jeden nemůžete být tím druhým nikdy úplně jistí.

...když Vy nebo spíš já jsem zrovna na ránu.

Absolvovala jsem svojí první degustaci Whiskey. Za prvý jsem byla zvědavá a za druhý jsem chtěla potěšit muže. Do chvíle než jsem vstoupila do Whiskerie jsem věděla jen to, že je to kvalitní zlatavý mok a že mi nechutná. Taky jsem se trochu bála aby mě nikdo nepodroboval znalostnímu kvízu (když už tam lezu tak o tom snad něco vím, ne?) a já bych mohla muži udělat ostudu. Zvědavost jsem ukojila hned po vstupu do dveří, protože společnost která holduje takovémuto koníčku je velice vytříbená a já se cítila jak pěst na oko nevytříbeně, ale pokusila jsem se to ustát usedět s grácií. Trochu se bojím, že jsem spíš vypadala jak arogantní bréca, ale tuto myšlenku jsem si fofrem zakázala. 
Prvních pár minut jsem si připadala jak na hodině dějepisu (možná za to mohl ten projektor) a kdybych neseděla hned na ráně přednášejícímu klidně bych si zdřímla. Nemůžu za to, že měl tak příjemně uspávající hlas. Nebo to bylo tím, že jsem byla fakt unavená? To pak dokážu bejt i pěkně na ránu, a nejhorší je, že to o sobě vím. Tak jsem si v duchu dala facku, že jsem tam nešla prudit ale abych udělala muži radost a spánek jsem přemohla nejdříve uždibováním dobrůtek ze stolu a zapíjela to obligátně čajem. Postupně jsem se ale začala orientovat i ve výkladu a kolující lahve jsem si prohlížela už se zájmem. Dokonce mi v hlavě utkvěla informace že „Infinity Vás kompletně uspokojí”. To se ukázalo býti informací užitečnou viz. konec článku. 


Poslušně jsem přičichávala ke každému vzorku, abych pochopila jejich jedinečnost až se mi z toho točila hlava. Bylo mi líto že nemůžu ochutnat abychom mohly ty které dojmy společně s mužem prodiskutovat. Poslední dobou se v diskuzích fakt vyžívám, muž naopak trpí...ale to přičítám tomu, že si ještě nezvykl ;-)
Škoda, že se nedá přiopít čichovými vjemy, ale když jsem se podívala na muže s jakým zaujetím poslouchá a jak nadšeně si dělá poznámky rozněžnilo mě to. Mohla jsem se snažit víc napadlo mě ve chvíli kdy jsem podotkla, že  ("podotkla" v mém podání samozřejmě vyzní jako když si stěžuju že ten výběr sýrů je hroznej a jen jeden druh se z toho dá jíst...fakt bych se nejradši nakopla) mi chutná jen jeden z toho množství sýrů na talířku a muž se jal bez váhání zjišťovat u obsluhy co je to za druh sýra. Uvědomila jsem si spustu věcí. Třeba to, jak moc ho miluju. Muže, ne ten sýr. Jak moc je mi s ním dobře i když naše konverzace občas vypadá jako když stojíme na opačné straně barikády a mezi náma zuří druhá světová i to jak moc dokážu bejt na ránu když si to on zrovna vůbec nezaslouží!


Takže degustace nakonec nebyl vůbec špatnej nápad, aspoň teď vím, že když budu zase protivná naservíruju muži Infinity, abych mu to trochu vynahradila a on nepřišel zkrátka!;-)

...jsme dostaly naordinováno v předstihu.

Maruška měla dnes třídní schůzky. Paní učitelka střídavě chválila (to jak se hezky naučily básničku, Maruška i s přednesem pyšně troubila že dostala jedničku dokonce dvakrát podtrženou;)), kárala (to že jsou zbrklý a aby byli první hotový klidně nasekají sto chyb a je jim to šumák) a bědovala (to že v matematický olympiádě skončily AŽ druhý!!! a přitom se soutěžilo i s vyššími ročníky a slovní úlohy zavařily krapet závity i nám když jsme do nich nahlédly....což jsme samozřejmě nahlas nikdo nepřiznal, ale shodně jsme ubezpečily paní učitelku, že jsme i tak na ty naše ratolesti pyšní, že se s tím tak statečně popraly a neskončily poslední.) Oni než ty prckové přelouskají zadání tak se k počítání ani nedostanou, protože zapomenou co se po nich vlastně chce, ale to paní učitelce chvílema tak nějak uniká.
A pak nám paní učitelka pokynula k nástěnce. Všechny hlavy se svorně otočily směrem, kterým ukazovala.”A tam si můžete přečíst slohové práce na téma První Máj lásky čas. Co je to láska?” Slohové práce? Ve druhé třídě? Páni, napadlo mě, to je síla. Naštěstí jsem rychle pochopila že slohová práce v podání druháčka je něco jako glos v podání dospělého, ale ty roztomilé názory nezkažených dětských dušiček jsou kouzelně dojímací. 


Na Marušky lístečku stálo: „První Máj, je čas kdy se dva lidi mají mít rádi a chovat se k sobě hezky. Dělat si radost a pořád se smát. Odpustit když si ublíží, ale neubližovat si. Být na sebe hodní.
Láska je když mě maminka obejme a hladí i když jsem provedla něco za co se na mě asi zlobí.”


Kéž bysme uměli být dětmi celý život a nestyděli se za své city!! Zamáčkla jsem slzu dojetí.


Když jsem přišla domů, oznámila jsem Marušce, že nakonec přeci jen pojede na vysněný tábor. Nadšeně vypískla: „Mamí, já mám takovou radost, že jsem strachy bez sebe!” Po chvíli zamyšleně dodala...”...a myslíš, že tam maj i koupelnu?” Vzhledem k tomu, že u večeře všem oznámila že se zamilovala, ale že nám nemůže teda jako říct do koho (samozřejmě že do toho největšího sígra ze třídy(už zase), už teď se děsím jaký typy mi bude vodit domů v patnácti!) z toho vyplývají dva fakty. Za prvé, že už si budu muset konečně pořídit tu brokovnici a za druhé si zkontrolovat obsah šminek, zda mi něco podezřele nemizí! 


Hormonální mezidobí se holt nezadržitelně blíží a tím i můj potenciální příjem do Bohnic....pamatujete jak se vloni vztekala, že jí Matýsek dokazuje lásku tím, že po ní švihá pravítkem?.....tak až to znovu přijde, pak jí budu moct omlacovat o hlavu co psala o lásce v osmi letech! Chachá....;)

...může Vás vzít i Robertkem po hlavě!

Muž je toho názoru že mi nemůže nic říct. K tomuto závěru dospěl poté co mě nechtěně obeznámil s faktem, že se o vztah s ním dělím s dalšími dvěma ženami a já neskákala nadšením ke stropu jakého mám doma alfasamce. To že náš vztah je jaksi přelidněn byl pro mě totiž fakt stejně šokující jako by mi někdo řekl, že jsem právě vyhrála sto mega ve sportce, ale nedostanu je. Frustrující. Totální nasrání! Proč? Jednoduše proto, že jsem to nečekala. Ale jako vůbec! Totiž od chvíle se muž choval jako dokonalý prototyp filmového romantického hrdiny (o kterých přeci všechny víme že neexistují, žejo!). Byl natolik pozorný a okouzlující, že mi ho všechny kamarádky tiše a některé i nahlas záviděly.
„Co já bych dala za to mít alespoň třetinu toho co ty Marti,” říkávaly s oblibou. Teď už to neříkají.
„To jsou samé dárečky, večeře, tráví s tebou všechen volný čas, stará se o tebe, pořád tě rozmazluje, co bys chtěla víc?”  a já si to užívala. Totálně jsem totiž zblbla představou vztahu jeden na jednoho, že jsem přestala být typicky žensky obezřetně podezřívavá.
A pak přišel ten osudný dáreček. Takový ten osobní. Intimní hračka pro ženy na baterky.(což si ted myslím že jsem, žena na baterky). Krásný mazlík asi i docela drahý, vytuněný víc než poslední model Ferrari. Měla jsem radost. Obligátně jsem odvzdychala nadšené „Jůůůůů, ten je krásnej”, a „Hmmmm a nadupanej” a nemohla se dočkat až tu vychytávku vyzkouším. Jenže pak jsem položila tu nejhorší otázku co jsem mohla.
„A kde jsi ho prosím tebe sehnal?”
Muž si poposedl na gauči.
„Áááále, mám ho doma už nějakou dobu, kupoval jsem ho pro jednu slečnu a nakonec mi bylo líto jí ho dát.”
Naprázdno jsem polkla a slyšela imaginární řinčení skla. To jak se iluze o mém vztahu roztříštily na tisíc střepů. Dostáváš zbytkové zboží kupované s nadšením pro jinou ženu, běželo mi hlavou.
„Tak ho teď dávám tobě!” dodal vítězoslavně, abych si uvědomila jakou poctu právě třímám v ruce.
„Takže si ho vybíral specificky pro konkrétní slečnu?” zkouším opatrně a křečovitě se snažím udržet úsměv, který mě v ten okamžik chtěl mermomocí zdrhnout z obličeje.
Muž evidentně netušící, že si právě pod sebou vyhloubil jámu si jako bonus podřízne i větev když dodá, že ho ona slečna dokonce vybavila lístečkem s konkrétními parametry které by hračka měla obsahovat. Můj pocit výjimečnosti je definitivně v trapu, potlačím chuť vzít ho hračkou pohlavě.... vždyť jsem už dospělá žena, říkám si, chtěl ti určitě udělat radost, po bližším prozkoumání to vypadá že ta věc je snad nepoužitá, tak mu to přeci na tu hlavu hodit nemůžeš. Mohla jsem! Informaci kterou by ze sebe vypustil jen naprostej idiot blb se snažím jednoduše přejít. Ale bohužel mě to nahlodalo natolik, že po deseti minutách rádoby laškovně prohodím.
„Tak nějak doufám, že když se spolu tak hezky scházíme nemáš vztah ještě s nějakejma dalšíma ženama?” (Někdo by mi měl říct, že ve vztazích se takhle pitomý otázky nekladou!)
Mužova odpověď mě dorazí ještě víc než předchozí informace o původu robertka.
„No vztah v plným slova smyslu asi ne, ale ještě dvě ženy v životě mám.”
Došel mi kyslík takovým způsobem, že to postřehl i muž, konečně mu docvaklo, že se řítí do záhuby a nasadil tomu korunu prohlášením, že jsem se na něco takovýho měla ptát dřív a že se o tom se mnou teď už rozhodně bavit nebude. Trochu pozdě, ne?
V ten moment jsem byla ráda, protože i tak jsem naráz obdržela víc informací než jsem byla schopna schroupat....špatný erupce nechám to vyhnít...snažím se to rozdejchat, ale emoce se mnou zmítají a semínko pochybností a miliónů otazníků se v mé hlavě nezadržitelně rojí.
Vydržela jsem to do druhého dne odpoledne (za což bych podle mého skromného soudu zasloužila metál) když jsem udeřila znovu, prostě chci vědět na čem jsem i když je mi naprsto jasný že to co se dozvím slyšet rozhodně nechci. Ještě stále v domnění, že dělám z komára velblouda a mužova hláška o dalších ženách byl jen špatně vyložený vtip na který jsem se nezdravě chytla navádím řeč tím, že když je se mnou pořád asi těžko by stíhal k tomu dvacet dalších, žejo.
„Dvacet ne, ale dvě se zvládnout dají.” opět mě uzemní a uvědoměmí, že jsem opravdu pitomá mě pálí natolik, že ztrácím zbytky soudnosti a vidím už jen rudě.
Muž se kroutí, brání, střídavě nasírá a nakonec na mě vybalí pravdu o tom, že kdyby mi na začátku řekl, že má ještě dva nevyřešený vztahy asi bych nadšená nebyla. Tak v tom má pravdu. Nebyla, ale upřímnost bych ocenila. A určitě mu uvěřím, že mi to chtěl sám říct, když to zněj tahám jak zarostlou třísku,žejo. A tak jsme řešily, a dohadovaly se, muž se rozmluvil a najednou chtěl jen samou upřímnost i když jeho představa o upřímnosti se zužuje pouze na sdělování nepříjemných věcí.
Na otázku "A co ode mě jako čekáš?" už nenacházím odpověď.
Problém by se zdál být vyřešen, řekne si žena logicky tím, že o tom vím a on si to ted může v klidu dořešit... jenže ouha. Mužova verze je  diametrálně odlišná. On si nás chce  ponechat jaksi všechny!

„To jsem rád že už to všechno víš a teď už můžeš být vklidu!” uleví si nelogicky.

On prý nás totiž miluje všechny tři a na všech třech nás něco sere, tak si nás prostě nechá všechny, zní patologickej závěr. Tím, že jsem ho rovnou neposlala do háje, si přeložil jakože to akceptuju a on si dál bude moct užívat střídavě se všemi třemi?! Během chvilky jsme se ocitly v otevřeném vztahu? Každej s každým? Nebo jen on se všemi a já nic? V ideálním mužským světě možná. Jenomže nežijeme v ideálním mužským světě. Přeci teď po něm nemůžu chtít aby se s nima rozešel a byl jen se mnou když si musel vytrpět tak bolestné přiznání, ne? Taky to po něm nechci, můžu v to jenom doufat. Nebo si chci ještě něco nalhávat? Vždyť přeci když to s nima neukončil předtím, tím spíš se do toho nepohrne teď, když se mnou cloumá vztek a nedůvěra, to dá rozum. Mužův závěr byl ten, že od teď už mi radši nic říkat nebude. To je ale potom vztah o hovně, nebo kdo ví co to vlastně doteď bylo.

Čím si to zasloužím že dostávám dárky i muže jen z druhé ruky?

Takovejma zbytečnejma otázkama bych se teď mohla užírat. Anebo bych si mohla říct, že vztah s mužem pro kterého bych byla alfou omegou mi prostě není souzený a zavolat svému italskému milenci, kterého jsem posledních pár týdnů hojně zanedbávala v domění monogamního vztahu nebo tomu brazilskému modelovi co mě poslední měsíc pořád tak uhání a nebo....vždyť já se vlastně nemám vůbec špatně když jsem teď teda v tom otevřeným vztahu, nebo ne? Škoda, že o tohle mi vůbec nešlo, víc mě bavilo to souznění dvou duší....i když vlastně tří? čtyř?...no tak nic no...