Ležela na nemocničním lůžku pár dní před operací odevzdaně a bez zájmu o
cokoliv když do pokoje vstoupily dva mladí medici v doprovu s lékařem. 
Lékař  ji  požádal, zda by byla ochotná si s nimi chvíli povídat aby mohly  
pomocí  doplnujících   otázek stanovit její diagnozu. Souhlasila. Mladíci  
byli  slušní a  byla na  nich  znát   nervozita. Jeden byl hezounek s krásným
úsměvem,  který  kladl  otázky  a  druhý  měl  hluboce dunivý chraplavě
podbarvený hlas a byl z něj cítit odstup. Odpovídala jim s úsměvem na jejich
otázky a alespon na okamžik pocítila mírnou radost z  něčí  komunikace. Až
když mladíci odešly uvědomila, že ten  příjemně  hřejivý  pocit v  ní  vyvolal 
mladíkův hluboce zvonivý hlas, který jí  připomněl  muže, kterého  už dávno
uložila  až  na  dno svých vzpomínek.

Muže, s nímž se vždy cítila tolik  intimně sblížená až se jí  špatně  dýchalo.
Vzhlížela  k němu, toužila o něm, po pocitu bezpečí, který  jí  pohlcoval 
vždy  když  jí byl nablízku. On však byl   velice  neuchopitelný.  Citlivý,
něžný, mužný,  galantní  ale neuchopitelný. Nerozešli   se  právě  v dobrém 
a už  skoro  rok spolu  nepromluvily.  Nerozumněli si, neočekávali od sebe
stejné věci,  neuměli  spolu  být.  Ale   přesto  se  k sobě  cítili něskutečně
přitahování. Věděla že žije v cizině.

Už to bylo tak dávno.

I přesto pocítila jak jejím tělem projela vlna teplého vzrušení a sama pro
sebe se pousmála. Jak  moc mi  chybí,  pomyslela  si,  jak  moc bych  si
přála  ho  vidět. Ztrácet se v jeho objetí. Nic víc. Jen tu intimní blízkost
na malý okamžik. Nic víc. Krátce na to usnula.

Dny v nemocnici se nekonečně táhly. Nesli se v duchu bolesti a ospalosti.
Zdál se jí sen. Kráčela bok po boku právě s ním. Šli po silnici lesem, on
ji držel kolem pasu a ona si opírala hlavu o jeho rameno. Znovu ji zavalila
vlna bezpečí a touhy. Ten pocit byl tak intenzivní že se jí chtělo brečet.
Byl to on kdo ji vyzvedával z těchto dezinfekčních chodeb po vyšetřeních,
kdo ji odvážel domů do bezpečí a komu usínala v náručí než bude z nejhoršího
venku. Pokaždé když se tou chodbou loudala při odpoledních vycházkách
zjevoval se jí jeho obraz stejně jako před rokem.

Jak sedí na sedačkách a trpělivě na ni čeká. Jak ji podpírá a konejší.
Jak na to všechno mohla zapomenout? A proč se právě teď musí v
takových myšlenkách utápět?

Den operace se blížil a s ním součastně rostla i panika. Zoufalá touha po
pocitu bezpečí, které mohla najít jen u něj. Rozhodla se že mu pošle zprávu.
Neukojitelná potřeba dát mu vědět že ho potřebuje. Nic z toho co se stalo
v minulosti nebylo důležité. Napsala mu, že ji chybí. Věděla že si tu zprávu
nepřečtě, protože na něj neměla do ciziny číslo. Přesto to poslala. Co kdyby?

Zpráva na české číslo nebyla doručena. Za dalších pár dní proběhla operace.
Všem svým přítelkyním vyprávěla svůj sen a silný pocit kterého se nedokázala
zbavit a který ji naplňuje hřejivým štěstím i štiplavým smutkem zároveň. Tolik
mi chybí a tak mu to nemůžu říct! Ta nevysvětlitelná potřeba ji uvnitř téměř drtila.

Po třech týdnech v nemocnici se konečně mohla vrátit domů. Domácí prostředí
potlačilo všechny vzpomínky do pozadí. Byla doma pouze dva dny, když se jí
ozval. Dívala se na tu zprávu nevěřícně téměř neuvěřitelně. Chvíli si povídaly a
ona se cítila zmatená ze svých vlastních pocitů. Jak to, že mi píše když jsme se
tak dlouho nebavily, nemáme k tomu nejmenší důvod a právě ted když na něj
tak intenzivně myslím se ozve.Co víc, napsal jí že přijede na víkend do čech a že
by ji rád viděl. Bylo to jako by jíprojel blesk. Mohla mu říct jak moc na něho
myslela, jak moc po něčem takovém toužila, ale nešlo to.

Nepochopil by to.

Rozhodla se,že vědomí toho že by ji rád viděl ji postačí. Že nepůjde a nebude
věci znovu komplikovat. Že by neocenil jeji touhu a potřebu. Že si nechtěla s
ním nic začínat jen ho prostě potřebovala vidět a obejmout. Bylo to tak bláznivě
nepochopitelné.

Myslela na něj ale dál. Přemýšlela jestli už přijel a zda by přeci jen neměla
přehodnotit své rozhodnutí a na setkání přijít. Seděla v křesle a pozorovala
hodiny když jí zazvonil mobil. Její přítelkyně jí nadšeným hlasem oznámila že
neuvěří co se právě stalo. Sedí s kamarádkou v restauraci a u vedlejšího stolu
sedí on s přáteli. Celá se rozklepala. To už bylo moc znamení najednou za dva
týdny. Když tam nepřijde bude si to určitě vyčítat. Vždyť jediné po čem toužila
bylo vidět ho a najednou přesně ví kde je a stačí jen přijít. Rozhodla se okamžitě
bez přemýšlení. Přemýšlet právě teď ji nepřišlo vhodné, jednala instinktivně.
Roztřesenýma rukama se snažila nalíčit a co nejrychleji obléci. Z rozčilení ji začala
třeštit hlava a přehlušila i bolesti v místech kde měla jizvu po operaci.
Bála se že každou chvíli zkolabuje.

Proč to tak strašně prožívám když o nic nejde?

Nervozita ji ochromovala celou cestu. Autobus jel moc pomalu, metro
se loudalo, čas se táhnul jak nahřátý pendrek. Když konečně rozechvěle
vstoupila do restaurace nedokázala se jeho směrem ani podívat. Nevěděla
co dál. Seděl v obležení přátel a na to aby přistoupila ke stolu neměla
dostatek odvahy. Současně byla přesvědčena, že ji musel vidět když přišla.
Trvalodobrou čtvrthodinu než se uklidnila, tep se ji vrátil do normálu a ona
mohla aspoň trochu uvažovat. Oba o sobě navzájem věděli a oba předstírali
že se neviděli. Věděla že nemůže odejít dokud se s ním nepozdraví současně
si uvědomovala že dokud sedí v hloučku lidí nenajde k něčemu takovému
odvahu. Vyčkala tedy až půjde na záchod a šla za ním. Přede dveřmi se
sním rádoby náhodou srazila. Ani jeden nebyli překvapení.

Stála tváří v tvář své touze, svému bezpečí, ale najednou bylo cizí, kostrbaté
a neutrální. Nemohla nic říct. Na chvíli si k němu přisedla. Měla možnost si s
ním povídat, vnímat jeho blízkost, prohlížet si rysy jeho tváře a poslouchat ten
hrubě zvonivý hlas. Nechtěla z něj spustit oči, nasávala každou vteřinu všemi
bunkami v těle. Jako by si chtěla každý rys jeho tváře navždy vrýt do svého DNA.

Bylo jí jedno co si myslí ostatní u stolu, kteří si museli všimnout jejího oddaně
obdivného pohledu, který si pravděpodobně vyložily jistým způsobem. Toužila
mu říct, čím si prošla a jak ji na té pouti provázel. Jak moc na něho myslela a
toužila po tom se s ním sejít krátce před tímto okamžikem, proto pro ni jejich
setkání bylo tak zásadní. Ale nešlo to.Hlas se jí zadrhl v krku.

Nezměnil se a přesto už to nebyl on. Už se na ni nedíval tak jako kdysi. Nesdílel
svůj intimní prostor bezeslovní komunikace. Ač seděl vedle ní pohyboval se na
úplně jiné oběžné dráze. Nitě jejich porozumnění byli nenávratně zpřetrhány.

Zůstala proto jen nezbytně nutnou dobu. Jen natolik aby věděla že to stálo
za to. Že dostala to po čem toužila. Mohla ho vidět a obejmout. A tak ho
objala a odešla.

Odešla s pocitem rozpačitosti a úlevou, protože díky tomuto setkání si
uvědomila, že už nemusí být palčivě smutná, protože on už ji pocit bezpečí
nedá. Všechno co ji mohl nabídnout si už od něho dávno vybrala a víc už
pro ni nemá. Věřila však, že tím jak na něho intenzivně myslela a toužila
po jeho blízkosti si ho přivedla do cesty. Nápomocná náhoda jí přinesla
úlevu i přesto že mu nic neřekla. Že neví jak trýznivě moc pro ni znamenal.
Nevyřčenost těchto slov je možná silnější než kdyby mu o svých pocitech
kdy řekla. Možná kdyby to udělala tenkrát, teď už ale bylo pozdě pro ně
pro oba.

Přitáhla si kabát víc do obličeje a vykročila do chladné noční Prahy. Tenhle
příběh pro ni definitivně skončil a žádné další kapitoly už nebudou.

Překvapivě pocítila úlevu, ale na jak dlouho?