°Prague Princess Photography

Podzim je tu!.... dnes jako oficiálně. Období kdy na nás poctivě začne skákat jedna depka za druhou vstoupilo do své nadvlády. I mě večer přepadla potvora jedna, jenže nad ránem se mi zdálo o nějakých nemravnostech a ráno byla depka fuč. Musela bejt pekelně nakrknutá.


Takže proti depce oblečení laděné nejen do teplých barev ale i materiálů, hoooodně čokolády a pokud jako já nepácháte nemravnosti, alespoň si o nich nechte zdát!

Tak krásný podzim!

Říjnové vydání časopisu Elle přichází z tričkem/minišaty (vadí když si z toho udělám pyžamo??) od návrháře Jakuba Polanky. Originálně si ho můžete do/pokreslit, vyfotit se v něm a vyhrát víkend pro dvě osoby v Paříži!!!(wau) k tomu Vás nafutrujou večeří ve společnosti tohoto českého návrháře a ještě si Vás v Elle zdokumentují.
Registrovat se můžete na jakubpolanka.elle.cz
Vote for me at: http://jakubpolanka.elle.cz/galerie.php?id=21

Brussels/Prague....maxi carpet vs. mini carpet:-)

Giovanni has celebrated his b-day not long time ago and I´d like to wish him all the best in his rising future.

Can´t believe it is already 3 years since we first met.

A lot of sweet, wild and crazy memories I have attached to this italian hearthtrob.

Happy B-Day pasta boy:-)

Už je to dávno, co jsem se snažila pařit v báru, kde snad neztropím ostudu, nepotkám Itala a nepotáhnu někoho domů. Dnes řeším, že:



Mláděti vytrhly v pátek první stoličku. I když se to neobešlo bez slziček, vyjednávání a protestu, byla strašně statečná. Mládě i paní zubařka.

Jediná hysterická byla rodička tedy já a to v momentě kdy jsem nekompromisně vykřikovala příkazy typu opřít, otevřít a držet, když už se malá až podezřele dlouho cukala s tím, že trhání jsme si jako nedomluvily a že to necháme radši na jindy. Dvacet minut po výlezu z ordinace se mládě otrkalo a bylo děsně hrdinské, jakože to nic nebylo a že to by zvládla kdykoliv, kdyby to bejvala byla věděla,že se to dá vydržet.

Máme šikovnou paní zubařku i přesto její nadšení opadlo přesně v okamžiku kdy si uvědomila, že má v papule těch zoubků ještě dost na to aby se to mohlo opakovat a nasadila nešťastnou ódu na to, jak by bylo lepší kdyby byla mořská panna, protože to je jako ryba a ryby zuby přece nemají.

Zapudila jsem hbitě představu o bezzubé mořské panně, abych jako nevyprskla smíchy a rovnou změnila téma z mořské panny na mořské želvičky v odpoledním kině, což byl přislíbený úplatek za paní zubařku.


Odpolední kino proběhlo v prázdném sále (kdo by se divil, žejo) za účasti dvou dalších tatínku s ratolestmi a jedním postarším párem nad kterým visel v očích nás rodičů tázavý otazník. Chápejte, přeci jen oni tam šli dobrovolně, my ne tak úplně. Děcka z pusou dokořán přes 3D brýle výskající jak to že želvičky vypadají jako skutečný nebo ještě víc než skutečný. No nedělám si iluze, že bych se tvářila inteligentněji, ale žádná větší ostuda se naštěstí nekonala.


McDonald už ovšem dopadl hůř, takže celej víkend se nesl v duchu budu blejt nebudu blejt. Tak jsem si dala vodu i slanou a hádejte co, jo šlo to skoro samo. Křeče už byli jen bonus. Včera mě trápila už jen tupá bolest vystřelující někam do ledvin takže ode dneška jsem vlastně fit.

Tak jsem hned zrána pro jistotu aspoň utopila telefon. Poslední co si pamatuju je, že jsem ho zapojila do nabíječky a položila na komodu. Čeho už jsem si ale nevšimla bylo, že jsem o pár hodin dřív zalila kytku a H2O se jaksi překulila z podložné
mystičky a já uložila svůj tydlifon přímo do té loužičky. Jsem prostě talent.

Ráno byl samozřejmě patřičně nasáklej a já se divím, že mnou neprobilo když jsem ho vyndavala ze zástrčky. Rozmontovat, přezkoumat škody a sušit. Nejvíc to asi odnesla SIMka, která teď dělá psí kusy. Takže kdyby přišla někomu sms kdo by měl pocit že mu nepatří, tak mu prosím vás skutečně nepatří( a pokud bych volala někomu, komu nikdy nevolám, tak nepanikařte.....pořád Vám nevolám, to jen telefon si dělá co chce:-)

Po úspěšném plaváčkově ránu jsem si to namířila směr úřad práce, neboť posudková komise se minulý týden rozhodla že jsem vlastně zdravá s občasnými potížemi a nařídila mi práci, no fuj takové praktiky bych jim zatrhla. Ale abych jim nekřivdila omezily mě pouze na výdělečnou činnost s menšími nároky na tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti!

Já si v poslední době přišla taková tělesně, smyslově a duševně chudší!

Jen by mě zajímalo jestli takovej druh práce vůbec existuje. Nic naplat, nepomohlo dvouměsíční střídavé polehávání po nemocnicích, křečování zvracení se nepočítá, hybaj do práce. Oukej. Tak jsem se registrovala a pak se jela objednat na kontrolu na gastro kde mi sestra oznamila že se mám fofrem odvolat, protože CT jako
fakt nedopadlo dobře, zůženiny zánět aktivní, doktůrek bude chtít pravděpodobně operovat. Tak tím mě fakt nepotěšila.

Takže teď mě čeká obíhání pracáku, do doby než se vyřídí odvolání což může bejt i dva měsíce, pak to přehodnotěj uznaj že jsem fakt rozbitá, daj mi zase plnej důchod pokud možno zpětně a já poletím zrušit pracák, kde mi vynadaj co tam lezu když makat nesmím, daj mi za trest paragraf za to že jsem uvedla falešný info (nemají totiž jinej kterým by konfrontovaly sociálku, která může činit i rozhodnutí zpětně a já jim budu muset vrátit těch pár šlupek co mi možná pošlou abych čekala na ještě mín šlupek od důchodu. A za odměnu toho všeho lítání, dohadování stresování se proložený úmornejma stavama vás rozkuchaj na sále. Veselý to život invalidních důchodců. Každej rok to samý, asi si nedaj pokoj dokud nezaklepu bačkorama a oni mě neudolaj.

Tak si jdu udělat radost, vlezu do Palladia a všichni určitě znáte ten krámek hned za zmrzlinou, kde mají přírodní mýdla, pěny do vany různý rozpouštědla.
Je to tam jak v omalovánce a parfumerii zároveň. Někdo říká, že to i smrdí. Mě ne. Mě to voní. Je to prostě jen pro silný povahy,HA!:-) jako když vlezete do cukrárny pro tělo. I když se musím přiznat, že já se v tom taky nekoupu, rozmístím to fikaně do mystiček po bytě a všichni pak hrajou bojovku odkud to voní.

Slečna u dveří mě pozdraví a hned se ochotně ptá co si budu přát. Odvětím, že se nejdřív rozhlédnu, nadejchám a pak jí povím. V tom se zarazím, otočím se zpátky na slečnu, která něco koumavě zapisuje na cedulku, vyvalím bulvy a vyhrknu...."Ivuš??"

Ivuš se zarazí, vyvalí bulvy na mě a vyhrkne: "No,ty vole"!

Slečna za pokladnou pozdvihne obočí.

Pak už jen slyší: "Tak to je hustý. No čau. Jak se máš? Asi dobře, protože vypadáš dobře, to je jasný. Ježiši to je let. A co si dáš?" atakdále.

Ano narazila jsem na svouji spolužačku ze střední, kterou jsem od školy neviděla a ona tuhle rozmazlovnu pro pleť spoluvlastní, tak jsme se pochválily, poklábosily, já se podivovala, že tam chodím tak často nakupovat a nikdy jsem na ni nenarazila, a že jsou moje nejvíc. Ivča mi doporučila mýdlo prej typicky vystihující mě, aneb noblesní růžový kýč s třpytkama, ale dostala jsem ještě dárečky takže jsem satifajd
:-)

Taky se mě ptala jestli ještě maluju, že za ty roky se už hodněkrát stěhovala a že má věci ještě po krabicích, ale tu karikaturu ode mě má pořád po ruce a že si slibuje že si jí jednou nechá zarámovat. Tak to mě jako potěšilo...a moc.

Nesu si taštičku plnou voňavejch bonbónů do vany a usmívám se, jak kdybych potkala DiCapria. Řeknu Vám, je mi fajn. Možná jen na pět minut, než se budu muset něčeho najíst a opět zkolabuju do dvanáctihodinového delíria bolesti, ale ty okamžiky mezitím, ty jsou strašně fajn a stačí k tomu tak málo.

Jsem děsněj cíťa já vím, ale jěště jedna news. Už mám rozepsanou tu knihu..konečně!! jupí všichni jásejte:-) Sice Vám neřeknu o čem bude ani jak se bude jmenovat, ale nebojte, budete slintat:-)

...jsem zase navštívila paní dochtorku. Přemluvila jsem ji, že to pokašlávání už je docela v poho (tentokrát tam neměli přetopeno, abych chytla další ukrutnej záchvat, takže souhlasila) a jsem uschopněná od chřipky.

Taky dorazily výsledky testů. Když dochtorka říkala, že se jí moje štítná žláza nezdá, měla pravdu. Moje štítná žláza se totiž nějako poflakuje a nedělá to, co má. Chtěla jsem vědět, jestli už mi dochtorka řekne, co to přesně znamená, co to způsobuje a tak. Vysvětlila mi, že všechny podrobnosti mi řeknou až na endokrinologii, ale že to může způsobovat třeba častou únavu (ha!), přibývání na váze (ha! ha!) nebo nemožnost zhubnout (sic!).

Až do dnešního rána jsem měla pocit, že jsem tlustá, líná a blbá.

Teď už vím, že jsem nemocná a blbá ;-) To člověku zlepší náladu ;-))

Teda..člověk by řekl, jak si o volném víkendu krásně zarelaxuje, bude vyspávat do sytosti a jen tak se povalovat...

Prdlajs!

I přeš zdravotní indispozice byl poslední víkend jaksi nadmíru akční. V pátek večer bylo domluveno intelektuální posezení nad hrníčkem čaje (samozřejmě v rámci léčby ...no dobrá čaj by se nekonal...ani moc intelektuální by to nebylo).
Ovšem to by nesměla Blanina zavelet, že se jako jde pařit.

Nu dobrá tedy...

Začalo to vodkou u Blanči doma. Pokačovalo vodkou v jedné kavárně, pak přesun do báru, první B52. Sestavování playlistu s kamarádem, co tam dělá dje. Druhá B52, Blanča mi ukazuje, jak si omotat chlapa kolem prstu – prostě na nějakýho ukáže, řekne "Pocem" a když chlapec nadšeně přiběhne, zeptá se ho, co jí koupí k pití.
A oni fakt kupovali. Měla přede mnou asi čtyři B52 náskok. A pak jich kolem ní stálo asi šest a čekali, až na ně přijde řada, aby si s ní mohli popovídat.

Já tohle neriskuju, při mým štěstí zahulákám Pocem a přiřítí se naštvaná manželka!

Dávám si třetí B52 a tuším, že bude asi poslední, poněvadž po případné další už bych mohla být přehnaně odvázaná a to nechci. I takhle jsem nějak sbalila asi čtyřicetiletého Itala. Teda...netuším jak, ale najednou jsem se ho nemohla zbavit.

Blanča mi říká, že musí okamžitě domů, protože chce teď hned spát. Sháníme taxíka, ona se vzteká, pak si sedá na schody, že bude spát tady a hotovo. Po půlhodině brblaní a hlavně čekání jí našlapávám do tága, vysvětluju, kam nás má odvézt, do toho odháním Itala, který mi neustále vnucuje , že wanna spend sam tájm vit bjůtifl grl (to jako se mnou).

Bláňa na něj z auta sprostě pořvává, taxikář se směje.

Když už ji přijde, že je Ital neodbytnej moc dlouho pokouší se mu vysvětlit, že je stejně starej a beztak tažnej a já že jsem chovná a líběj se mi takový ty vysoký mladý s tou...mno...občankou...taxikář se už nesměje, spíš se tváří zmateně. Zasahuju. Slibuju Italovi, že za ten minits budu na recepci jednoho hotelu, on nadšen odjíždí.

Před domem Blanča odmítá vylézt z auta. Vytáhnu ji za kabát, ona není schopna vstát a já netuším, jak ji dopravím do jejího bytu ve čtvrtém patře, když není výtah. Taxikář se slituje, a pomůže mi ji vystrkat po schodech nahoru. Nechávám jí u postele kýbl (ráno mi volá, že se náramně hodil a že má trochu okno a jestli nedělala nějakou ostudu...)...na taxikářův dotaz, jestli jsem náhodou neměla jet do hotelu se jen uchechtnu.

"No však, " povídá taxikář, "dyť co byste z toho měla, žejo!"

První úžasný chlap té noci...

Sobotu jsem víceméně prospala a trpěla kocovinou...následně depkou páč telefon ani neškyt a mě došlo, že vlastně k nikomu nepatřím a nikomu se po mě nestýská.Fňukna jsem.To jsou zase erupce.... Asi jsem na tyhle alkoholové dýchánky stará...:P

Historicky první Prague Fashion Weekend je rozhodně událost, kterou jsem si nechtěla nechat ujít.

Je pravda, že proboxovat se alespoň na chviličku přes dvoumetrové a fikaně dokonce štafličkama vybavené fotografy nebylo tak snadné jako spočítat nožičky klištěti, ale protože nejsem žádný béčko můžu Vám teď ukázat pár modelů, který rozhodně stály za to....a to nemluvím jen o oblečení:-)


Každé ženě doporučit chlapa s takovým brněním doma...víte jak fajně by se s tím zametaly stropy? ...ale jinak slinty slint!


Až na fotce jsem si všimla, že slečna byla jaksi nalehko...



Jůůůůůůů leknín s opalovacím krémem...myslím,že jsem ještě pořád fotila to brnění:-))



Naprosto sdílím názor blonďaté slečny v levém dolním rohu!



Nádherná to žena!!



Hmmm,hmmm....v mejkapu můžu teda přitvrdit, jo?



Natura...



Tak tohle chci! Moc mooooc hezkoužčké!



Slečna se tvářila, ale byla krásná!


Každého návrháře uváděl vesmírnej bruslařskej vlajkonošík? Nevím, ale vlajku měl připláclou na přilbě a podle mě to nevypadalo nepřiblble... ale tak já tomu nerozumím, žejo:-)



Lovci

Na fotce jsem s Rogerem Bartem, je naprosto úžasnej!!!, ale o tom psát nebudu.

Vykopat se z postele. To byl úkol dnešního rána.

Podařilo se to po dvaceti sedmi minutách a třech zvoněních budíku. S ještě zavřenýma očima se oblíknout, sundat si triko a obléknout ho správně, šup do koupelny, vyčistit chrup a hlavně nezapomenout celou dobu v duchu nadávat na to,že jsem nešla spát dřív když vím, že pak jsem ráno nepoužitelná.

Telegrafická rekapitulace z posledních dní měla být původně stručná, nepovedlo se...

Ve čtvrtek mi můj oblíbený doktůrek ( ne to není jízlivé, fakt je strašně vpoho, jen ze mě trochu zoufalej páč jsem pořád rozbitá), tak ten mi prohnal útrobami (počínaje tam kde končí záda) metr a půl dlouhou hadici s tím, že najde příčinu mých trápení.

Opět ji nenašel, bohužel, což pro mě znamená další mňamozní vyšetření na obzoru. Chjo. Alespoň jsem ho ukecala na koňskou dávku toho uspávadla co se před vyšetřením podává a pořádně se prochrupla. Asi fakt vydatně, páč když jsem se konečně na pokoji probrala, týpek co ležel vedle mě, (rozuměj na vedlejší posteli) na mě laškovně mrknul a pronesl: „Vy jste tady dospávala nějakou krutou pařbu,co?“

Na můj otupělý výraz (jako po narkóze fakt nemusím být za hvězdu) s úsměvem na tváři dodal:

„Chrápete vydatnějc než moje manželka.“

Asi jsem začala bublat, tak hned přispěchal s dodatkem, kterým se nejspíš pokoušel zachránit situaci před něčím co se dalo identifikovat jako že ho začnu osočovat nebo co hůř brečet.

„Ale hezky se na vás u toho kouká.“

No skvělý, zajistila pozdvižení celýmu dospáváku, páč všech pět spolupacientů, při plném vědomí na rozdíl ode mě, sedělo na posteli a evidentně se dobře bavily na můj účet. Nu což, aspoň že je nám veselo. Na žádnou vydatnější reakci jsem se nakonec nezmohla. Málo energie. I když menší trauma jsem pocítila. Nejenže teď úplně cizí lidi vědí že chrápu, ještě mě u toho očumujou. Bomba pocit. Ale zase ten pán se jmenoval Mojžíš, což mi přišlo vtipný, můžu říkat že na mě ve spánku dohlížel (spíš se mi tlemil) sám Mojžíš....no tak dál.

V pátek mi bylo překvapivě blaze, proto jsem se rozhodla tento stav oslavit dvojitou dávkou zeleného čaje někde mezi lidmi.

Po třech hoďkách příjemného posezení v nekuřáckém (taky na dlouho dobu posledním) a tudíž zdraví prospěšném La Casa Blue, jednomu cígu venku před vchodem, kde mě odchytil nějaký rádoby začínající(začínající je zavádějící výraz, tipuju mu tak 40 let) muzikant původem z Malty, který u nás učí angličtinu, si nejdříve vyloudil zapalovač, pak se snažil vtipně konverzovat neustále v šoku vyzdvihujíc fakt, že moje angličtina je lepší než jeho a všemožnými dotazy se snažil dopátrat k tomu, jak je to možný. Přitom mi celou dobu vejral na nohy. Po deseti minutách mě to přestalo bavit, popřála jsem mu hodně štěstí s muzicírováním a ladně zaplula i se svou angličtinou a nohama zpátky v baru.

Jo, občas jsem trochu mrcha no;-)

Hned na to mi mé tělo začalo dávat jasné signály, že po třech dnech půstu nebude fungovat permanentně a padla únava. Zavolala jsem si taxikáře Fandu,(takovej můj osobní hrdina), kterej se mi sice snažil vysvětlit, že teď jako fakt nemůže, ale na moje odzbrojující „Já tě neslyším je tu kravál, tak za deset minut,jo?“ To vzdal, řekl něco jako, „Ježiši už jedu, co s tebou mám dělat.“

Samozřejmě jsem na něj čekala před tím špatným vchodem, takže jsme se ještě třikrát na střídačku prozváněli a hledali. Po čtvrt hoďce sedám do auta Hna Fanda hned spustí.

„ Víš, kdybys nebyla tak krásná a já už dva roky marně nedoufal že mě jednou pozveš k sobě na kafe, nepřiletěl bych pokaždé když zapískáš!" Ale koukni se na sebe, copak se ti dá odolat?“

Koukla jsem na sebe, pokrčila rameny a kuňkla, „Jo, to určitě" a usmála se tak americky, jak to jen umím.

Pak už jsme klasicky rozebírali co děti, manželka, hokej, hemeroidy a tak normálně...

Péťa tvrdí, že nesnáším dělnické profese.

To popírám....proti dělnickým profesím nic nemám, naopak si jich vážím. Obdivuji manuálně zručné lidi, protože já mám obě ruce levé. Obdivuji fyzicky pracující lidi, protože mně by to asi zabilo (anebo bych potřebovala pekelně dobrou motivaci).

Já jen nesnáším dělníky-kretény!

Poslední dobou mě naštvali pánové, co u nás už asi týden (!) předělájí prostor před vchodem,a po celém domě mění dlaždičky. Prý reklamace těch uvoněných. (Proč teda vyndavaj ty zdravé a ty uvolněné tam zůstavají je pro mne sice záhadou, ale oni určitě vědí co dělají). Teda ne po celém domě, jen někde a jen některé. Vyrvali je, očištují a pak přitloukají zpátky. Kravál dělají sice už od sedmi od rána až do pozdního odpoledne, ale dlaždičky se mění v průměru jedna dlaždička na tři piva. Ještě je systematicky tlučou tu kus tam kus pak metr díra, nakonec to prozíravě oblepily červenýma páskama a napsaly STOP. Takže když se chcete dostat do prvního patra máte pocit zdatného triatlonisty a před vámi výzva roku a pokud umíte levitovat jste nejvíc vysmátý protože občas je STOPKA i přes 4 schody naráz. Kreténi.

Do toho se soused,už pravidelně týden vrací domů v tak upraveném stavu že není schopen ani najít klíče a sřídavě vytahuje telefon a peněženku a za kvíkavého zpěvu “den je krááááásnýýýý” a “tam za vodou v rákosííííí” zahaleká “čemu se směješ?”…”se na to můžu vys…” se plácá střídavě od zábradlí ke zdi STOPKA ne-STOPKA do druhýho patra a dělníci můžou po ránu začít nanovo, páč dlaždičky ten nápor samozřejmě nerozdejchaj. Každej den! Kretén. Takže bordel bude ještě asi dlouho. Potřebuju dovolenou...

V osm ráno se otevřely dveře a v nich stál satelit s nohama.

Později se ukázalo, že neskutečně chlupaté nohy patří jednomu ze dvojice satelitoinstalatérů. Ještě později se ukázalo, že tvrdí-li satelitoinstalatér, že ví, co dělá, protože už namontoval asi pět tisíc satelitů, nemusí to vůbec znamenat, že opravdu ví, co dělá. Evidentně ani nevěděl kde to má dělat, protože na náš barák satelit vůbec nepatřil. Fakt potřebuju dovolenou…

Do toho jsem nakrkla ještě sama sebe, když už týden natěšeně vyhlížím dodávku z Olomooooce. Kačenka i internet mě ujišťovaly,že to prádélko bude fakt tak rajcovní jako na obrazkách a že se v něm budu moct dokonce ukázat i chlapovi! Ne, jako ta komunistická podprsenka, kterou používám jen v sebeobraně.Takže je samozřejmý, že se na ten krajkovej zázrak těším jako na nový boty a dneska zjistila, že balík je na poště už od pátku. A já doma nadávám a přitom stačilo zalevitovat si do schránky. Blbka prostě. Takže teď už fakt potřebuju dovolenou...

Končím, odjíždím, vzdaluji se realitě a všem všedním starostem a je mi úplně fuk jestli mezitím barák třeba spadne. Mám v plánu vrátit se opálená, odpočatá a usměvavá...a jestli ještě za dva týdny budou v baráku strašit dělnící-dlaždičkáři....ukážu se jim v té komunistické podprdě a to uvidíte jak rychle to budou mít hotový!:D