Dneska jsem měla neobvykle nutkavou potřebu se pomilovat. Cítila jsem jak ve mě vzrůstá touha po rychlém živočišném sexu stejnou rychlostí jako rtuť teploměru při horečce už od oběda. Představovala jsem si, jak se na mě Arnošt vrhne hned za vchodovými dveřmi předsíně a lačně si mě zezadu vezme mezi věšákem a botníkem. Já budu těžce lapat po dechu s vykasanou sukní na bocích a prsy se mi budou neúprosně třít o zeď. Budu lačná a žádoucí. Lačná to já teda jsem, žádoucí si ale poslední dobou připadám stejně jako nanuk na Sibiři.
Představami o předsíňové rychlovce jsem vydržela svůj mozek zaměstnávat až do pozdních večerních hodin kdy už bylo nad slunce jasné, že dnes se z jistotou nebude konat ani milostná extáze ani příchod Arnošta domů. A to jsem se dvě hodiny nakrucovala před zrcadlem a zkoušela různé variace spodního prádla slaďovat s rozmanitostí mé sbírky lodiček na podpadku, která čítá dva kusy. Nikdy jsem moc nebyla na make-up ani fintění, ale vím, jak to má Arnošt rád, tak se snažím. Musím se zasnažit pokud chci aby oheň naší lásky vydržel plát. Radši bych si zalezla v pyžamu do postele a četla si nějakou knížku. Nebo abych dělala něco užitéčného jako třeba žehlila, což bytostně nesnáším. Místo toho se tady nakrucuju se před skříňí a zkoumám ze které strany je mé břicho plošší a zadek menší. Nakonec usoudím, že se chovám jak blbka a vypadám jak pako, protože břicho nesploštím ať ho zatahuju jak chci a zadek se mi do hodiny taky nesplaskne tak si jdu do koupelny pro jistotu setřít silný nános rudé rtěnky, kterou jsem chtěla podtrhnout vyzývavost jiskřivého momentu, který jsem si na dnešek tak hezky spontánně naplánovala. S papírovým ubrouskem v ruce si pomalým pohybem stírám rťěnku a sleduji jak mi kolem rtů nechává narůžovělou stopu. Připadám si jako klaun. Pouliční slečna ve výslužbě. „A to jsem si myslela, že když mám chlapa tak nemůžu být zoufalá”, pronesu vševědoucně svému odrazu v zrcadle.
„A nejsem zoufalá!”, přesvědčuju sama sebe zcela zbytečně. Zoufale se přitom snažím upozornit na svou maličkost v přítomnosti muže, který se pokaždé tváří jako by mu kolem obličeje létali octomilky. Zoufale se snažím být nenáročná. Zoufale se snažím být trpělivá. Zoufale se snažím být milá. Zoufale se snažím vést jen nenucené vtipné konverzace. Zoufale se snažím být sexy. Zoufale se snažím nevyvolávat konflikty. Zoufale se snažím nebýt neviditelná. Zoufale se snažím být nezoufalá.
Slyším jak mi v obýváku zavrní telefon a vytrhne mě z mého zoufalého přemítání o vlastní zoufalosti.
Z mobilu na mě modře svítí zpráva. „Jsem unavený, budu spát doma.Promin,nezlob se” Nezlobím se. Řádím jak tajfun. Mrknu na hodiny. Je 22:03. Mám chuť hodit telefonem o zeď a sledovat jak se rozpadne, ale dostala jsem ho od něj, tak svůj popud přehodnotím a s otráveným odfrknutím pohodím telefon jen na konferenční stolek. "Už zase.” V poslední době je muž unavený pořád. Interval jeho návštěv v mém bytě se ztenčuje stejnou rychlostí jako čokoládová roláda v mojí ledničce a častost milostných aktivit se prodlužuje přímo úměrně našim hádkám po telefonu. Jinak spolu už ani nekomunikujeme. Křičíme na sebe přes němá písmenka. Bez jakéhokoliv hlasu si dokážeme ublížit víc než kdybych si rvaly vlasy z hlavy.
Nebo spíš on mě. Já můžu psát cokoliv a s ním to ani nehne. Je nad věcí. Jak by taky nebyl, když jeho netíží žádnej biologickej poplach. A moje biologické hodiny už netikají ty přímo řvou. Věnovala jsem mu pět let života. Po pěti letech společně překonaných útrap, stále jěště nepřekonal jakýsi odpor ke společné domácnosti. Každý máme svůj byt. On krásný veliký v centru a já malou garsonku na sídlišti. Pořád doufám, že jednou dozraje ke stejným tužbám jako já. Že jednoho dne přijde a požádá mě o ruku. A založíme rodinu. Krásné voňavé miminko, nebo radši dvě. Problém je v tom, že Arošt dítě nechce. Byla jsem přesvědčená, že je to jen zástěrka jeho strachu za převzetí odpovědnosti toho stát se otcem. A že ten strach jednou překoná když uvidí, jak bych byla schopná matka jeho dětí a že spolu to zvládneme. Mít krásnou fungující rodinu.
„Jak chceš mít krásnou fungující rodinu,když nemáš ani krásnej fungující vztah?” udeřila na mě moje kamarádka Soňa pokaždé když jsme u dvojky červeného rozebíraly naše chlapy. „Počkej, jednoho krásnýho dne tě opustí kvůli nějaký mladší a do půl roka se ožení a bude mít kupu dětí než řekneš švec!" poučila mě zkušeně. Už se nemohla koukat na to jak sama sebe oblbuju a jeho neschopnost a neochotu jakkoliv náš vztah legalizovat přehlížím.„Když to neudělal doteď už to neudělá nikdy, copak to nechápeš? Nechává si tebe zatímco si hledá novější, neokoukanější objekt, který tě nahradí”. Její slova mě bolela. Vím, že se to mohlo tak jevit člověku zvenčí, ale on by mi to určitě nikdy neudělal. Vždy budeme spolu, jsme si souzení. Tak to přeci říkával, obhajovala jsem ho jako kolovrátek do zblbnutí.
„Uvidíš, že jednou k tomu dojde a já se každé ráno budu probouzet vedle svého tolik milovaného muže.” trvám si na svém.
„To možná budeš,ale nebude to Arnošt.” vyřkne neúprosný rozsudek Soňa.
Už mi tím lezla na nervy. Tím jak málo věřila v naši společnou budoucnost vybarvenou mýma pastelovýma barvičkama. Je pravda, že ze začátku, to u mě vydržel být i celý týden v kuse. Tolik jsem ty naše společná rána milovala. Byl vždy přítulný a vláčný jako mazlící se kotě. Teď u mě sice přespí sotva jednou za čtrnáct dní a když se náhodou nevzbudím současně s ním vypaří se z bytu jako pára nad hrncem ani mě nepolíbí. I přesto jak mě to bolí k němu vzhlížím a miluju ho i když se ty pocity často mísí se zklamáním až nenávistí. Ale mezi láskou a nenávistí je přeci tenká hranice. Patří to k sobě. Lžu sama sobě do kapsy. I když vytrvale zadupává vše po čem toužím pomalu a jistě pod zem hlouběji než sebepracovitější krtek a tím mé naděje s jistotou pohřbívá. Odpustila jsem mu i ty jeho nevěry. Vím, že potřebuje mít svůj pocit svobody a tak už ani nedělám scény. Vždy jen čekám až ho dané poblouznění novou novou žhnoucí hvězdičkou zase přejde. Většinou zablikají, zahoří a pak zhasnou a muž se vděčně vrátí do mé věčně chápající náruče a k mému víc a víc rozervanému srdci. S každou další slečnou mi propichuje srdce jak na rožni. Pořád si říkám, že scénami nic nezískám, tak potlačuju nutkavou touhu vykřičet na něj všechny křivdy kterých se na mě dopouští pokaždé když se objeví na prahu mých dveří s kyticí a pozváním na večeři, nebo dovolenou. Občas i s něakým dárečkem. Vím, že jsou to odpustky za další pohaslou hvězdičku a já je vždy přijmu. Je to totiž jednodušší než bych si začala hledat někoho nového, zžila se s ním a chtěla rodinu může uplynout i několik let. Ono najít takového chlapa není dneska taky zrovna snadný. Lehčeji se dá chytit i tyfus než mužskej s touhou po rodině. To si radši počkám. Dám mu jěště půl roku, říkal přeci že si nepořizoval tak velký byt aby v něm pak byl sám. Počítá se mnou. Určitě jo. Už mi je 34. Už si nemůžu dovolit riskovat. A tak čekám. Sedím ve své piďi garsonce na gauči v podpadkách, rajcovním prádelku s rozmazanou rtěnkou kolem pusy a utápím své naděje a zklamání ve sklence červeného vína. Né, že by šlo před minulostí vyloženě utéct, ale překážková dráha z alkoholu jí významně zdrží. Najednou chápu tu Arnoštovu posedlost alkoholem. On s ním nebojoval on se s ním mazlil, protože mu pomáhal nemyslet na všechno v čem selhal. Určitě sám sebe přesvědčuje že neselhal stejně jako já sebe přesvdčuju, že nejsem zoufalá.
A nejsem zoufalá!
"Kdybys mě opravdu milovala, přála bys mi štěstí." V jedné ruce kufr, ve druhé kliku od dveří. Rychlovka v předsíni to tedy byla, jen úplně jiná než po které jsem toužila. Vzal to hopem, dva dny po naší společné dovolené kde jsme měli střepy naší lásky slepovat dohromady a ne je rozmetat."Přála bych ti syfilis a né štěstí" říkám si v duchu " a tý tvojí couře taky". Už nemám sílu nazývat je blahoskolně hvězdami. Tohle byla kometa, přímo žhnoucí. Proletěla naším životem a spálila na popel úplně všechno. Jak z obálky časopisů, krásná, vysoká a kozatá. A ten můj blbec se nechal těma šestkama úplně oblbnout. Jeho připitomělý výraz a držení diety mi už lezly krkem. Dobře jsem věděla že se tak nefintí kvůli mě. Stejně jako jsem věděla, že ho to po půl roce přestane bavit. Zase se začne mazlit s alkoholem, zfotrovatí a bude mě zvát na večeře. Protože jen já mám pro něj tu správně chápající náruč a pofoukám jeho bolístky z neuspěchů u ženských na který rozhodně nemá. Nevím jestli to jěště zvládnu. Nechci poslouchat ty jeho fňuky o jiné. Chci pro něho taky být tím žádostivým klínem po kterém touží. Co touží, přímo prahne. Ze stresu a přemíry vína jsem za půl roku zhubla všechno co se dalo. Moje lednička zela dál prázdnotou ale tentokrát jsem se ani neobtěžovala do ní něco nakupovat. Nebylo proč, nedokázala jsem stejně pozřít ani sousto. Pořád jsem jí měla před očima, s její dokonalou figurou, dokonalým obličejem, dokonalýma prsama. Sousto se mi zvrátilo v krku a vyplivla jsem ho. Nakonec jsem jídlo úplně zavrhla. Mučila jsem sama sebe trýznivými představami o tom jak ji objímá, hladí ,jak se spolu milují. On měl být přitom se mnou. Byl to můj Arnošt.
Čas v práci jsem přetrpěla jen s vidinou sklenky vína doma na gauči. Až teď jsem si dokázala připustit že jsem skutečně zoufalá, ale nevěděla jsem jak z toho ven.
A pak po pár týdnech se znovu ozval. Jako by se nechumelilo se chtěl stavit, dát si drink. Četla jsem v nějakém stupidním ženském časopise v čekárně u doktorky, že muži se velmi těžce smiřují s tím že na bývalou partnerku ztrácejí vliv i když se rozejdou oni s ní. Pořád budou chtít být v kontaktu, hrajou to na vícero stran. Jen jsem si nemyslela že by se to stalo i mě. Arnošt najednou projevoval víc zájmu než za celý náš vztah. Bleskla mi jiskřička naděje. Třeba se přeci jen vrátí? Seděl naproti mě a tvářil se jako štěně který právě počůralo koberec a vědělo že se to nesmí. Nepřipadal mi moc šťastnej. Eevidentně mu ta kozatka přerůstá přes hlavu, napadlo mě. Ale nedokáže se jí vzdát. Zatím jěště ne. Musím prý být víc trpělivá. Je to přeci jenom chlap.
Na návrat se sice nechystal na rychlovku v předsíni se však zlákat dal. Byla jsem přesně tak žádostivá a lačná jak jsem si to vysnila. Jeho prsty tančily zkušeně valčík na mém těla a já se rozplývala jako čerstvá šlehačka na vařící kávě. Celých pět minut. Když bylo po všem zůstal mi ale jen smutný pocit hořkosti. Já jemu dala pocit mužnosti, že stále jěště má dveře otevřené on mě pocit prvotřídní šlápoty za kterou odskočí aby si vyrovnal chuťě. Líbnul mě na tvář a se slovy "tak ahoj" zmizel. Věděla jsem kam jde, ale zároveň jsem věděla že se zase vrátí. "A možná mi takhle dá vše co potřebuji víc než když jsme byli spolu. Ne, nesmím do toho znovu zabřednout, dá mi jen falešný pocit pozornosti nedá mi rodinu ani dítě. Dobrovolně určitě ne." Přehrávala jsem si Sonino kázaní v hlavě. Můj zrak upoutala krabička prášků na spaní. Pár si jich dám a zaspím svůj spackanej život. Posledních pár let bych nejradši stornovala. To špatné vytěsnilo všechno hezké. Nepomůžou mi punčocháče ani červená rtěnka, ani nenávist ani žal. Nemám nic. Nemám rodinu po které prahnu ajko poušt po kapce vody. Nemám vytoužené dítě. A nemám ani Arnošta. Chtěla bych usnout a probudit se v jiném životě. V lěpším. Čas prý všechno vyléčí. Ale kolik času? Mám pocit že to trvá věčnost. A já chci celou tu věčnost zaspat.
...konec první části
PAGES
Featured post
This very simple begginer pattern with 2,5 hook and Scheepjes Catona cotton yarn.
