Myslím, že Vám dlužím taky nějaký ten veselejší příběh z nemocničního pobytu a ne jenom to, jak mě tam nelidsky tejraly. Aby jste si nemyslely, že jsem celou dobu jen bloumala nešťastně po chodbách a myslela na svého rytíře, kterej sice nakonec přeci jen proběhnul sic happyend se nekonal. Po mém srdceryvném výlevu jsem se dočkala jen: Za prvé šoku, že neměl vůbec o ničem páru a za druhé konstatování…“Díky, to mi lichotí, ale sorry já to tak necítím.“ Ouch. Nicméně obdivuje moji odvahu. Hmm dobrý, to je asi jako by vám dal facku, ale tak v čase levitovat neumím takže prej budeme kamarádi.


Jo, to určitě;-)

Přeci jen tři tejdny je docela dlouhá doba a v nemocničním čase si to vynásobte aspoň tak 200x. To se pak dá stihnout věcí i když jste dost limitovaní prostorem.

Kromě náhodného matení mediků při vyzvídání mých obtíží (přijdou na to nepřijdou?) a prohánění se v invalidním vozíku po chodbě s telefonem u ucha (mi zatrhly hned první den i v nočních hodinách-proč jsem pochopila až ke konci počkejte si:-)) jsem třeba absolvovala první „rande“. Lepší specifikace mě nenapadá, ale najednou kde se vzal tu se vzal u lůžka mi stál:-) Chvilku jsme na sebe zmateně koukaly než mě došly souvislosti, přehodila jem přes sebe svůj hodobóžově sepraný župan nonšalantně ladící s mejma růžovejma gumáčkama a vybelhala se na chodbu ke stolku. Mladík vyjádřil potěšení, že po všech těch mých supr dupr retušovaných fotkách mě může vidět una natura. Já už tak nadšená nebyla, ale neměla jsem kam utéct.Tak jsem aspoň hodně mluvila, abych ho zmátla, výše mého IQ ho patrně nijak zvlášť nezasáhla,byť vyzdvihl fakt že dost mluvím a to jsem ani nebyla rozjetá HA!…. je fakt statečnej!;-)

Pak mladej doktůrek, moooc sympatickej vždycky proletěl po chodbě. Já mám tekutou dietu a oni mi přinesou rohlík ke snídani. Chvíli o tom podezřele diskutuju ze sestrou ta mě ujištuje že to můžu sníst. Tak si mlaskám. Pak je mi samozřejmě blbě. Nic co by se nedalo přežít, ale tak doktůrek sympatickej, Marťa volá sestru, že by ráda něco proti bolesti.Sestra volá doktůrka, doktůrek mě sprdává na tři doby co že se cpu rohlíkem když mám tekutou dietu a pak se to řeší i při velký visitě a jsem za blbku.
Nakonec to otočily proti mně, že mi daly rohlík aby viděli co to se mnou udělá a že jako blbý a doktůrek pokaždý když mě vidí mě laškovně kárá hlavně ať nežeru rohlíky. Hádejte koho si představím když vidím rohlík a pokaždý instinktivně zavrčím,chjo.

Já Vám nevím, ale potkat hezkýho chlapa se kterým se fajn povídá a jste z něho paf je věc po které toužíme všechny. Představujeme si jak nás osloví v metru, busu (pro socky jako já co využívají MHD) nebo dokonce v obchodáku, prostě kdekoliv na něj narazíme. Nejen, že mě nikdy nikdo neosloví, ale když už takovýho chlapa potkám tak samozřejmě na dospáváku. Mám na ty netypický místa asi patent. Pro ty z vás kteří nevědí, Vás ráda zasvětím. Dospávák je místnost plná postelí kde se probíráte po oblbováku kterým vás nadopovaly předtím než vám strkaly hadici kamsi. Detaily vypustím. On byl po, já před. Ale představte si to vlezete do pokoje plný postelí a na jedný leží pěknej chlap. Instinktivně se narovnáte, usmějete ale radši čučíte do země. Než stačíte jakkoliv oslnit přijde sestra a vrazí vám do ruky děsně antisexuální zelený kalhotky na jedno použití s dírou přes celou pr… ehm pozadí. Potupně jsem odešla na záchod navléct na sebe tento módní skvost. Naštěstí jsem měla dlouhou košili, takže jedinou úhonou bylo, že jsem měla pozadí jak koňský valach. I když jsem šla na koloskopii asi tak po stopadesáty stejně jsem byla nervní jak kdyby mi měli trhat ruku. Mladík byl kouzelný, posadil se a povídal si se mnou skoro hodinu i když už mohl dávno odejít. Sestřičky sřídavě nakukující dovnitř jestli je všechno oukej se dobře bavily a já byla okouzlena jeho šarmem. Švitořila jsem jak je od něj milé, že mě tam nenechal samotnou a mladík se dušoval jak by přeci bylo beozhledné nechat mě tam nervózní a samotinkou. Jsem úplně naměkko samozřejmě než mi docvakne, že nemůže odejít aniž by předtím musel vstát a obléct se a tím by se jaksi odhalil v celé své kráse přímo přede mnou. A i kdyby plánoval proklouznout na záchod minimálně by odhalil pozadí.Během našeho hovoru mě dokonce informoval že má boty velikosti 46 takže je všem jasný, že jsem dělala tupou ani se nehla .Já nic já nic tak už se zvedni sakra.:-) Byla to hra kdo z koho. Už jsem se začínala radovat když se začal pomalu zbírat a do toho tam samozřejmě musela vpadnout sestra a zavolat mě dovnitř. Zatr sakr zase nic. Prý by mě ale rád viděl i někde jinde než v místnosti plné postelí, hmmm změna. Číslo mi už dát ale nestihnul, tak sestřičky akčně vymejšlely která mu moje číslo předá až ho tam zase uvidí.Ta zábava jim vydržela na dokud mě nepřeložily na chíru.

Po operaci mě šouply na Mediál, což je něco mezi intenzivkou a klasickým oddělením. Ještě pořád jste napojený na přistroje, potřebujete být pravidelně měření kontrolovaní, ale nemusíte mít svojí osobní luxusní sestřičku jako na Jipce. Což je dobře protože ta moje byla fakt milá, když první co mi řekla po tom co jsem rozlepila oči bylo: „Vy máte už děti, žejo?“ „Mno“ chcrchlám já. „Jak jste to poznala?“ Za tuhle otázku bych si hned nafackovala, ale svádím to na opiáty. „Podle vašich prsou!“

Fakt milá, praštila bych jí ale nemůžu se hejbat a ona má oblbováky, radši znova usnu.

No a na tom Mediálu jsou samí ležící, nikdo nemůže chodit, kromě mě teda. V pátek doktor zavelí, potřebujeme ji rozchodit!!.. vyndejte ji cévku ono ji to donutí. Všichni milý, fakt. Tak se v pravidelných intervalech motám ode zdi ke zdi na záchod, nohy obalený těma zelenejma čepičkama co si dávaj přes vlasy protože tam nemůžu mít ani kartáček na zuby a s holým zadkem v andělu protože nevládzam koordinovat nárazy a ještě si přitom držet košily na zádech. Mám krátky ruce nebo co. Střídavě vrčím při každym nárazu a babča z druhý postele mě nadšeně povzbuzuje jak mi to hezky jde. Chci pryč, čučím do zdi a vůbec to tu neutíka a už chodím, a chci pryč. Vstupenkou k vykoupení nastává neděle půl jedenáctý večer kdy mě močák donutí k vycházce. Za dveřmi od záchodu narážím na očividně zaskočenýho doktůrka co se muchluje ze sestřičkou. Wow. To má za to že mě naordinoval opiáty do zadnice místo mnou vyžadovanou do žíly, protože ty bolej a štípaj jak kráva a já po druhým pokusu to přežít začala odmítat oblbováky, který bolej víc než rána po operaci. To dám, děkuju nechci, to je dobrý, blb. Dotkor přesune sestřičku do skladu a ještě půl hodiny musím v posteli poslouchat jak za dveřma vesele dováděj. Zase není kam utéct. Všichni chrněj a já čučím do stopu a říkám si mám tohle zapotřebí? Hned ráno jsem přeložena na normální oddělení, proč asi? Wohooo 1:1 Tak proto nesmím courat v noci po chodbách?!

Taky mi ukradly z kabelky parfém, to mě fakt nasralo!

Ale už jsem doma a pro změnu jsem si vyzvedla obsílku, že mi přijdou udělat audit bytu (co to zase kuwa?) a že chtějí předložit nájemní smlouvu, TU smlouvu kterou Maruška v nestřeženém okamžiku použila jako vystřihovánku když jí byli čtyři. Panikařím, volám ať mi pošlou kopii, což asi stejně nestihnou včas a paní v telefonu je děsně příjemná. Nejdřív zvedám obočí když jí chytne do telefonu záchvat kašle ani pardon z ní nevypadne a pak důležitě vzdychá a komentuje to takovým tím…co mám s váma teda dělat csss….a z jejího hlasu je patrné takové to…to.snad.není.možný. tohleto.ona. nemůže.najít.smlouvu. musím kvůli ní teď něco dělat. Rozuměj pracovat.***** <- místo hvězdiček si doplňte srposté slovo. Ještě že jsem jí neřekla pravdivou verzi to by mě asi donutila se vystěhovat nebo co.

Jdu uklízet, aby mě třeba ještě nevystěhovaly kvůli bordelu:-/