Na fotce jsem s Rogerem Bartem, je naprosto úžasnej!!!, ale o tom psát nebudu.

Vykopat se z postele. To byl úkol dnešního rána.

Podařilo se to po dvaceti sedmi minutách a třech zvoněních budíku. S ještě zavřenýma očima se oblíknout, sundat si triko a obléknout ho správně, šup do koupelny, vyčistit chrup a hlavně nezapomenout celou dobu v duchu nadávat na to,že jsem nešla spát dřív když vím, že pak jsem ráno nepoužitelná.

Telegrafická rekapitulace z posledních dní měla být původně stručná, nepovedlo se...

Ve čtvrtek mi můj oblíbený doktůrek ( ne to není jízlivé, fakt je strašně vpoho, jen ze mě trochu zoufalej páč jsem pořád rozbitá), tak ten mi prohnal útrobami (počínaje tam kde končí záda) metr a půl dlouhou hadici s tím, že najde příčinu mých trápení.

Opět ji nenašel, bohužel, což pro mě znamená další mňamozní vyšetření na obzoru. Chjo. Alespoň jsem ho ukecala na koňskou dávku toho uspávadla co se před vyšetřením podává a pořádně se prochrupla. Asi fakt vydatně, páč když jsem se konečně na pokoji probrala, týpek co ležel vedle mě, (rozuměj na vedlejší posteli) na mě laškovně mrknul a pronesl: „Vy jste tady dospávala nějakou krutou pařbu,co?“

Na můj otupělý výraz (jako po narkóze fakt nemusím být za hvězdu) s úsměvem na tváři dodal:

„Chrápete vydatnějc než moje manželka.“

Asi jsem začala bublat, tak hned přispěchal s dodatkem, kterým se nejspíš pokoušel zachránit situaci před něčím co se dalo identifikovat jako že ho začnu osočovat nebo co hůř brečet.

„Ale hezky se na vás u toho kouká.“

No skvělý, zajistila pozdvižení celýmu dospáváku, páč všech pět spolupacientů, při plném vědomí na rozdíl ode mě, sedělo na posteli a evidentně se dobře bavily na můj účet. Nu což, aspoň že je nám veselo. Na žádnou vydatnější reakci jsem se nakonec nezmohla. Málo energie. I když menší trauma jsem pocítila. Nejenže teď úplně cizí lidi vědí že chrápu, ještě mě u toho očumujou. Bomba pocit. Ale zase ten pán se jmenoval Mojžíš, což mi přišlo vtipný, můžu říkat že na mě ve spánku dohlížel (spíš se mi tlemil) sám Mojžíš....no tak dál.

V pátek mi bylo překvapivě blaze, proto jsem se rozhodla tento stav oslavit dvojitou dávkou zeleného čaje někde mezi lidmi.

Po třech hoďkách příjemného posezení v nekuřáckém (taky na dlouho dobu posledním) a tudíž zdraví prospěšném La Casa Blue, jednomu cígu venku před vchodem, kde mě odchytil nějaký rádoby začínající(začínající je zavádějící výraz, tipuju mu tak 40 let) muzikant původem z Malty, který u nás učí angličtinu, si nejdříve vyloudil zapalovač, pak se snažil vtipně konverzovat neustále v šoku vyzdvihujíc fakt, že moje angličtina je lepší než jeho a všemožnými dotazy se snažil dopátrat k tomu, jak je to možný. Přitom mi celou dobu vejral na nohy. Po deseti minutách mě to přestalo bavit, popřála jsem mu hodně štěstí s muzicírováním a ladně zaplula i se svou angličtinou a nohama zpátky v baru.

Jo, občas jsem trochu mrcha no;-)

Hned na to mi mé tělo začalo dávat jasné signály, že po třech dnech půstu nebude fungovat permanentně a padla únava. Zavolala jsem si taxikáře Fandu,(takovej můj osobní hrdina), kterej se mi sice snažil vysvětlit, že teď jako fakt nemůže, ale na moje odzbrojující „Já tě neslyším je tu kravál, tak za deset minut,jo?“ To vzdal, řekl něco jako, „Ježiši už jedu, co s tebou mám dělat.“

Samozřejmě jsem na něj čekala před tím špatným vchodem, takže jsme se ještě třikrát na střídačku prozváněli a hledali. Po čtvrt hoďce sedám do auta Hna Fanda hned spustí.

„ Víš, kdybys nebyla tak krásná a já už dva roky marně nedoufal že mě jednou pozveš k sobě na kafe, nepřiletěl bych pokaždé když zapískáš!" Ale koukni se na sebe, copak se ti dá odolat?“

Koukla jsem na sebe, pokrčila rameny a kuňkla, „Jo, to určitě" a usmála se tak americky, jak to jen umím.

Pak už jsme klasicky rozebírali co děti, manželka, hokej, hemeroidy a tak normálně...