...jsem zase navštívila paní dochtorku. Přemluvila jsem ji, že to pokašlávání už je docela v poho (tentokrát tam neměli přetopeno, abych chytla další ukrutnej záchvat, takže souhlasila) a jsem uschopněná od chřipky.

Taky dorazily výsledky testů. Když dochtorka říkala, že se jí moje štítná žláza nezdá, měla pravdu. Moje štítná žláza se totiž nějako poflakuje a nedělá to, co má. Chtěla jsem vědět, jestli už mi dochtorka řekne, co to přesně znamená, co to způsobuje a tak. Vysvětlila mi, že všechny podrobnosti mi řeknou až na endokrinologii, ale že to může způsobovat třeba častou únavu (ha!), přibývání na váze (ha! ha!) nebo nemožnost zhubnout (sic!).

Až do dnešního rána jsem měla pocit, že jsem tlustá, líná a blbá.

Teď už vím, že jsem nemocná a blbá ;-) To člověku zlepší náladu ;-))

Teda..člověk by řekl, jak si o volném víkendu krásně zarelaxuje, bude vyspávat do sytosti a jen tak se povalovat...

Prdlajs!

I přeš zdravotní indispozice byl poslední víkend jaksi nadmíru akční. V pátek večer bylo domluveno intelektuální posezení nad hrníčkem čaje (samozřejmě v rámci léčby ...no dobrá čaj by se nekonal...ani moc intelektuální by to nebylo).
Ovšem to by nesměla Blanina zavelet, že se jako jde pařit.

Nu dobrá tedy...

Začalo to vodkou u Blanči doma. Pokačovalo vodkou v jedné kavárně, pak přesun do báru, první B52. Sestavování playlistu s kamarádem, co tam dělá dje. Druhá B52, Blanča mi ukazuje, jak si omotat chlapa kolem prstu – prostě na nějakýho ukáže, řekne "Pocem" a když chlapec nadšeně přiběhne, zeptá se ho, co jí koupí k pití.
A oni fakt kupovali. Měla přede mnou asi čtyři B52 náskok. A pak jich kolem ní stálo asi šest a čekali, až na ně přijde řada, aby si s ní mohli popovídat.

Já tohle neriskuju, při mým štěstí zahulákám Pocem a přiřítí se naštvaná manželka!

Dávám si třetí B52 a tuším, že bude asi poslední, poněvadž po případné další už bych mohla být přehnaně odvázaná a to nechci. I takhle jsem nějak sbalila asi čtyřicetiletého Itala. Teda...netuším jak, ale najednou jsem se ho nemohla zbavit.

Blanča mi říká, že musí okamžitě domů, protože chce teď hned spát. Sháníme taxíka, ona se vzteká, pak si sedá na schody, že bude spát tady a hotovo. Po půlhodině brblaní a hlavně čekání jí našlapávám do tága, vysvětluju, kam nás má odvézt, do toho odháním Itala, který mi neustále vnucuje , že wanna spend sam tájm vit bjůtifl grl (to jako se mnou).

Bláňa na něj z auta sprostě pořvává, taxikář se směje.

Když už ji přijde, že je Ital neodbytnej moc dlouho pokouší se mu vysvětlit, že je stejně starej a beztak tažnej a já že jsem chovná a líběj se mi takový ty vysoký mladý s tou...mno...občankou...taxikář se už nesměje, spíš se tváří zmateně. Zasahuju. Slibuju Italovi, že za ten minits budu na recepci jednoho hotelu, on nadšen odjíždí.

Před domem Blanča odmítá vylézt z auta. Vytáhnu ji za kabát, ona není schopna vstát a já netuším, jak ji dopravím do jejího bytu ve čtvrtém patře, když není výtah. Taxikář se slituje, a pomůže mi ji vystrkat po schodech nahoru. Nechávám jí u postele kýbl (ráno mi volá, že se náramně hodil a že má trochu okno a jestli nedělala nějakou ostudu...)...na taxikářův dotaz, jestli jsem náhodou neměla jet do hotelu se jen uchechtnu.

"No však, " povídá taxikář, "dyť co byste z toho měla, žejo!"

První úžasný chlap té noci...

Sobotu jsem víceméně prospala a trpěla kocovinou...následně depkou páč telefon ani neškyt a mě došlo, že vlastně k nikomu nepatřím a nikomu se po mě nestýská.Fňukna jsem.To jsou zase erupce.... Asi jsem na tyhle alkoholové dýchánky stará...:P