Některé dny jsou holt takové...


Když docházíte do nemocnice stejně často jako by jste tam pracovaly najednou zjistíte, že se zdravíte víc a víc familiérně jak se sestřičkama tak i s doktorama. Už víte že „Moc Vám to sluší.” není zas tak úplně kompliment jako potvrzení toho že nevypadáte na hospitalizaci a že  „Jak se vám daří?” není slušnostní konverzační fráze, nýbrž skutečný dotaz, na který by bylo nejlepší odpovědět co nejbrutálnějc. Ne, že by doktoři neměli radost, že všechno zvládáte vpohodě a netrápí váš žádné neduhy, ale naopak si pak přijdou nepotřební a zbyteční a to se jim nelíbí. Já si zase nerada připadám jako kňoura nebo nedejbože hypochondr tak pokud nelezu vysloveně po čtyřech nadšeně tvrdím že se mám skvěle. Většinou mi to ale doktor nežere a je to provázeno podezřívavým pohledem, kdy vyčkává  zda svou odpověď přeci jen nepřehodnotím a když vidí že si stojím za svým od vydírání pochybovačným pohledem upustí. (Naneštěstí pro mě můj přístup doktoři už dávno odhalili a svorně tvrdí, že pokud se mám skvěle automaticky to musí 5x zhoršit aby se dostaly na mé skutečné rozpoložení.) A aby měli svá tvrzení podložená naháněj mě po všech možných testech jak nejčastěji to jde.
A tak mě čekají další testy jsem se dneska dozvěděla.


Každé úterý a pátek dojíždím do nemocnice na „jehlu”. Protože jsem děsná cíťa a nejsem schopná píchnout si jehlu sama sobě pod klíční kost (zatím nejlíp zabírá výmluva že si tam  nevidím když skloním hlavu, je to prostě takovej blbej úhel), pravdou je, že píchat sama do sebe mě děsně děsí. Tak prej až mi ten port pod kůží pořádně zaroste začneme s tréninkem.
Super. Asi to nebude fungovat stylem, zapíchni špendlík do jehelníčku, hlavně rychle, člověka to holt bolí!
„Moc Vám to sluší!” mrká na mě korpulentní sestřička ode dveří když přešlapuju na chodbě a vyhlížím doktorku. Slušně poděkuju a usměju se.
„Tak kdy se začneme učit píchat tu jehlu?” vyzvídá.
„Mno, už se mi sice ruce neklepou, fakt!(popravdě jen někdy) ale jěště chvíli bych počkala,” neohrabaně smlouvám.
„A přítel s Vámi bydlí?” ptá se bez nadechnutí dál. Na můj překvapeně vyjevenej výraz dodává „No, ten jak sem za Váma chodil.”
„Ne, nebydlí,” odpovídám popravdě.
„A dcerku doma máte? Pomáhá Vám?”
„Pomáhá,” přikyvuju „je nejlepší sestřička na celým světě, ale když nemusí tak je radši, ty jehly jí děsej” směju se a doufám že jsem zahnala hrozbu dalšího vyzvídání mé stávající bytové situace. Nepomohla jsem si, zkušenou sestřičku prostě neoblafneš zjišťuju když povídá: „No já jen,” otočí se přes rameno aby zkontrolovala jestli jí nestojí doktorka za zády „víte, jak by se paní doktorka zlobila kdyby věděla že jste doma sama?!”
„Hmmm, já vím,” brmlám souhlasně. 
„Měla by jste tam někoho mít a dovolit mu aby Vám pomáhal,” dodala smířlivě a zmizela za dveřmi.
Ležím na lůžku v ambulanci s rouškou přes pusu a sleduju doktorku se setrou jak si připravujou sterilní materiál a doktorka pořád mele pantem. "Co vaky, jak ta energie, sterilita, jé ono Vám to začíná hnisat, no to je blbý, že jste na tu dezinfekci alergická ale s tím se nedá nic dělat musíte to vydržet. "Pokaždý ta samá písnička, takže už jí popravdě moc nevnímám jen se instinktivně usmívám a vůbec mi nedochází, že to pod rouškou není vidět. Pak vpich, pálivá bolest, podivení doktorky, že by to bolet nemělo. "Ale bolí!" říkám si v duchu a rozdejchávám to. Podložit jehlu sterilním čtvercem, přelepit. Zase mám náplast přes celou pravou půlku hrudníku. Přemýšlím jak si to doma sama přelepím, sotva hýbu rukou, tam mrcha náplast má docela výdrž. Jsem jak zabandážovaná. Nahlas ale neříkám nic a s díky opouštím sterilní vůni ambulance (je divný jak Vám po čase začne dezinfekce vonět, dřív jsem jí nesnášela)  jedu domů a moknu. Kdo venku zase zapnul tu zimu sakra? Mrznou mi ruce. Vždyť už bylo skoro léto. Zastavím se v obchodě abych si nakoupila pečivo, klasicky párky (je to nejjednodušší) hele mají mango, tak ho vezmu v nejhorším se v ledničce zkazí, taky měli pěkný steaky, tak kdybych chtěla předstírat um vaření můžu je hodit na pánev, Nuttellu a nějaký křupky. Co z tohohle ukuchtím? Nejspíš nic moc.


Doma mě čeká každodenní rituál. Vyjma pondělka, v pondělí se napojovat nemusím.


Nejdřív si vzít roušku a vydezinfikovat linku. Položit na ní 3 litrovej vak s výživou sundat víčko a odezinfikovat. (Pokud jsem si ho ovšem nezapomněla ráno vyndat z ledničky na což jsem já odborník. A ne, nepomůžou mi ani lístečky, je už celá polepená a stejně mě to netrkne. Jsem holt talent!) Pak si vzít dvě lahvičky vitamínů, natáhnout je do stříkačky, smíchat a tu kouzelnou směs vpravit do vaku. Protřepat nemíchat! Pak si rozdělat napojovací set neboli kapačkovou hadičku, dvě. Sundat víčka, odezinfikovat, spojit set, odezinfikovat, napojit do vaku. Vak pověsit na stojan, pustit tlačku a nechat hadičkou protéct „mlíko” aby v kapačce nezůstal žádnej vzduch. To by se mýmu tělu asi nelíbilo. Znovu odezinfikovat linku ala pracovní plochu, položit si na ní tác a vedle si připravit dezinfekci, stříkačky, jehlu, sterilní alobal a rukavice. jsem tu sama, tak dvoje. Nejdřív si rozdělám v alobalu zabalený konec hadičky, který mi čouhá zpoza klíční kosti. Roztrhnu sterilní rukavice a obalem si ten konec podložím tak, že si ho přilepím pod krkem....to aby vzniklo tzv. „sterilní pole”. Rukavice mám rozložené na tácu a na ně si připravím vydezinfikované nůžky. Vezmu si jednu rukavici a opatrně ji přetáhnu přes rozprašovač dezinfekce (to aby byla sterilní a já ji mohla brát do ruky) a nůžkama odstřihnu špičku palce, abych mohla stříkat. Druhou rukavici vyhodím a nůžky uklidím. Pak si rozbalím druhé rukavice a položím je na tác. Postupně na ně vysypu zbylé pomůcky z obalů tak, abych se ničeho nedotkla a tím to nezesterilnila. Když mám pomůcky vybalené navlíknu si pravou rukavici a jednou rukou si nasadím jehlu na stříkačku. 
Volnou rukou tedy bez rukavice vezmu do ruky fyziologickej roztok a natáhnu si do stříkačky 10 ml. Sundám a zahodím jehlu a položím stříkačku zpátky na tác. Pak si navlíknu i druhou rukavici. Teď jsem celá sterilní a nesmím se ničeho nesterilního dotýkat. Tozní sice logicky ale býva to setsakramentsky těžký. Tu si nevědomky vyhrnete rukáv , odhrnete vlasy z čela a někteří machři jako já si dokonce poposunou židly na který u toho sedí. Pak je potřeba si vzít rukavice nový což bývá docela vopruz. Takže teď sedím, zkotroluju si jestli mám na hadičce pod krkem uzavřenou tlačku ( to proto že bych nerada vykrvácela až sundám špunt) a sundám teda ten špunt;) odezinfikovat a nasadit 2ml stříkačku, potom povolit tlačku a vytáhnout do 1 ml heparinovou zátku spolu s krví. zamáčknout tlačku, vyndat stříkačku, odezinfikovat a nasadit desítkovou stříkačku s fýzákem. Znovu povolit tlačku a postupně do sebe ten fýzák naprat aby se to propláchlo až do tepny, pak znovu zavřít tlačku. Sundat stříkačku a do druhý ruky si vzít konec kapačky, palcem a ukazovákem odloupnout krytku, oba konce hadiček odezinfikovat a spojit. Pak je obalit sterilním alobalem kterej jěště, jak jinak odezinfikujeme.
Pak sundat sterilní pole zpod krku a přilepit oalobalovanej konec k náplasti, nasadit kapačku do pumpy a zapnout. Pak je hotovo a můžu v klidu sosat bílé mlíčko přímo do tepny. Smetu bordel do koše a uklidím tác. Chvíli si zamyšleně prohlížím stojan a to jak jsem k němu na dalších dvanáct hodin připoutaná. Pak si sednu na zem a začnu brečet. Většinou se mi ale neuleví tak toho nechám. Tenhle rituál podstupuju dvakrát denně už dva měsíce a pořád si teprve zvykám. Když si vezmu jak mě otravuje jenom to když si mám oholit nohy, tak jsem na sebe docela pyšná!

Vyndám z lednice párky a dám je ohřát do mikrovlnky. To je můj kuchařský vrchol posledních dní. Sedám si k vypnuté telvizi, přikusuju párky a koukám na černou obrazovku.


A to jsem na tom jěště dobře, když si vezmu, že mám stomii (taky taková sranda), každej den jsem přikurtovaná k nitrožilní výživě v domácím vězení, za sebou 4 operace a další před sebou s nejasným výsledkem, můj soukromý život je v troskách a dcerku vídám jen o víkendech, tak se obdivuju že jsem jěště pořád neskončila na antidepresivech nebo někde v kanálu. Kdž se totiž usmíváte, nikdo na Vás bolest nevidí!