...může Vás vzít i Robertkem po hlavě!

Muž je toho názoru že mi nemůže nic říct. K tomuto závěru dospěl poté co mě nechtěně obeznámil s faktem, že se o vztah s ním dělím s dalšími dvěma ženami a já neskákala nadšením ke stropu jakého mám doma alfasamce. To že náš vztah je jaksi přelidněn byl pro mě totiž fakt stejně šokující jako by mi někdo řekl, že jsem právě vyhrála sto mega ve sportce, ale nedostanu je. Frustrující. Totální nasrání! Proč? Jednoduše proto, že jsem to nečekala. Ale jako vůbec! Totiž od chvíle se muž choval jako dokonalý prototyp filmového romantického hrdiny (o kterých přeci všechny víme že neexistují, žejo!). Byl natolik pozorný a okouzlující, že mi ho všechny kamarádky tiše a některé i nahlas záviděly.
„Co já bych dala za to mít alespoň třetinu toho co ty Marti,” říkávaly s oblibou. Teď už to neříkají.
„To jsou samé dárečky, večeře, tráví s tebou všechen volný čas, stará se o tebe, pořád tě rozmazluje, co bys chtěla víc?”  a já si to užívala. Totálně jsem totiž zblbla představou vztahu jeden na jednoho, že jsem přestala být typicky žensky obezřetně podezřívavá.
A pak přišel ten osudný dáreček. Takový ten osobní. Intimní hračka pro ženy na baterky.(což si ted myslím že jsem, žena na baterky). Krásný mazlík asi i docela drahý, vytuněný víc než poslední model Ferrari. Měla jsem radost. Obligátně jsem odvzdychala nadšené „Jůůůůů, ten je krásnej”, a „Hmmmm a nadupanej” a nemohla se dočkat až tu vychytávku vyzkouším. Jenže pak jsem položila tu nejhorší otázku co jsem mohla.
„A kde jsi ho prosím tebe sehnal?”
Muž si poposedl na gauči.
„Áááále, mám ho doma už nějakou dobu, kupoval jsem ho pro jednu slečnu a nakonec mi bylo líto jí ho dát.”
Naprázdno jsem polkla a slyšela imaginární řinčení skla. To jak se iluze o mém vztahu roztříštily na tisíc střepů. Dostáváš zbytkové zboží kupované s nadšením pro jinou ženu, běželo mi hlavou.
„Tak ho teď dávám tobě!” dodal vítězoslavně, abych si uvědomila jakou poctu právě třímám v ruce.
„Takže si ho vybíral specificky pro konkrétní slečnu?” zkouším opatrně a křečovitě se snažím udržet úsměv, který mě v ten okamžik chtěl mermomocí zdrhnout z obličeje.
Muž evidentně netušící, že si právě pod sebou vyhloubil jámu si jako bonus podřízne i větev když dodá, že ho ona slečna dokonce vybavila lístečkem s konkrétními parametry které by hračka měla obsahovat. Můj pocit výjimečnosti je definitivně v trapu, potlačím chuť vzít ho hračkou pohlavě.... vždyť jsem už dospělá žena, říkám si, chtěl ti určitě udělat radost, po bližším prozkoumání to vypadá že ta věc je snad nepoužitá, tak mu to přeci na tu hlavu hodit nemůžeš. Mohla jsem! Informaci kterou by ze sebe vypustil jen naprostej idiot blb se snažím jednoduše přejít. Ale bohužel mě to nahlodalo natolik, že po deseti minutách rádoby laškovně prohodím.
„Tak nějak doufám, že když se spolu tak hezky scházíme nemáš vztah ještě s nějakejma dalšíma ženama?” (Někdo by mi měl říct, že ve vztazích se takhle pitomý otázky nekladou!)
Mužova odpověď mě dorazí ještě víc než předchozí informace o původu robertka.
„No vztah v plným slova smyslu asi ne, ale ještě dvě ženy v životě mám.”
Došel mi kyslík takovým způsobem, že to postřehl i muž, konečně mu docvaklo, že se řítí do záhuby a nasadil tomu korunu prohlášením, že jsem se na něco takovýho měla ptát dřív a že se o tom se mnou teď už rozhodně bavit nebude. Trochu pozdě, ne?
V ten moment jsem byla ráda, protože i tak jsem naráz obdržela víc informací než jsem byla schopna schroupat....špatný erupce nechám to vyhnít...snažím se to rozdejchat, ale emoce se mnou zmítají a semínko pochybností a miliónů otazníků se v mé hlavě nezadržitelně rojí.
Vydržela jsem to do druhého dne odpoledne (za což bych podle mého skromného soudu zasloužila metál) když jsem udeřila znovu, prostě chci vědět na čem jsem i když je mi naprsto jasný že to co se dozvím slyšet rozhodně nechci. Ještě stále v domnění, že dělám z komára velblouda a mužova hláška o dalších ženách byl jen špatně vyložený vtip na který jsem se nezdravě chytla navádím řeč tím, že když je se mnou pořád asi těžko by stíhal k tomu dvacet dalších, žejo.
„Dvacet ne, ale dvě se zvládnout dají.” opět mě uzemní a uvědoměmí, že jsem opravdu pitomá mě pálí natolik, že ztrácím zbytky soudnosti a vidím už jen rudě.
Muž se kroutí, brání, střídavě nasírá a nakonec na mě vybalí pravdu o tom, že kdyby mi na začátku řekl, že má ještě dva nevyřešený vztahy asi bych nadšená nebyla. Tak v tom má pravdu. Nebyla, ale upřímnost bych ocenila. A určitě mu uvěřím, že mi to chtěl sám říct, když to zněj tahám jak zarostlou třísku,žejo. A tak jsme řešily, a dohadovaly se, muž se rozmluvil a najednou chtěl jen samou upřímnost i když jeho představa o upřímnosti se zužuje pouze na sdělování nepříjemných věcí.
Na otázku "A co ode mě jako čekáš?" už nenacházím odpověď.
Problém by se zdál být vyřešen, řekne si žena logicky tím, že o tom vím a on si to ted může v klidu dořešit... jenže ouha. Mužova verze je  diametrálně odlišná. On si nás chce  ponechat jaksi všechny!

„To jsem rád že už to všechno víš a teď už můžeš být vklidu!” uleví si nelogicky.

On prý nás totiž miluje všechny tři a na všech třech nás něco sere, tak si nás prostě nechá všechny, zní patologickej závěr. Tím, že jsem ho rovnou neposlala do háje, si přeložil jakože to akceptuju a on si dál bude moct užívat střídavě se všemi třemi?! Během chvilky jsme se ocitly v otevřeném vztahu? Každej s každým? Nebo jen on se všemi a já nic? V ideálním mužským světě možná. Jenomže nežijeme v ideálním mužským světě. Přeci teď po něm nemůžu chtít aby se s nima rozešel a byl jen se mnou když si musel vytrpět tak bolestné přiznání, ne? Taky to po něm nechci, můžu v to jenom doufat. Nebo si chci ještě něco nalhávat? Vždyť přeci když to s nima neukončil předtím, tím spíš se do toho nepohrne teď, když se mnou cloumá vztek a nedůvěra, to dá rozum. Mužův závěr byl ten, že od teď už mi radši nic říkat nebude. To je ale potom vztah o hovně, nebo kdo ví co to vlastně doteď bylo.

Čím si to zasloužím že dostávám dárky i muže jen z druhé ruky?

Takovejma zbytečnejma otázkama bych se teď mohla užírat. Anebo bych si mohla říct, že vztah s mužem pro kterého bych byla alfou omegou mi prostě není souzený a zavolat svému italskému milenci, kterého jsem posledních pár týdnů hojně zanedbávala v domění monogamního vztahu nebo tomu brazilskému modelovi co mě poslední měsíc pořád tak uhání a nebo....vždyť já se vlastně nemám vůbec špatně když jsem teď teda v tom otevřeným vztahu, nebo ne? Škoda, že o tohle mi vůbec nešlo, víc mě bavilo to souznění dvou duší....i když vlastně tří? čtyř?...no tak nic no...