Jediná jistota je v nejistotě
April 21, 2011
...všichni víme o co jde a nikdo neví co s tím.
My ženy prej nikdy nevíme co chceme a nedáme pokoj dokud to nedostaneme a stejně nikdy nebudeme spokojené. Asi na tom něco bude.
Barča měla bájo rande. Plynule navazovalo na ještě víc bájo společně prožitej víkend na chatě a pak se něco bájově potento a on se jí od té doby neozval. Barča neví co, proč, jak, a je z toho nešťastná. Nespravily to ani dva páry novejch bot ani nová kabelka.
„Víš Marti, přála bych si aby se mi ozval dřív než se finančně zrujnuju. Musím zabavit svůj mozek něčím jiným abych neměla pocit, že se ozývám jenom já jemu a on si nemyslel že ho uháním. Dokonce jsem si včera při krájení chleba uřízla kus prstu. Jsem z něj úplně mimo. Nedokážu se soustředit, panika největší! Jěště se zmrzačím. Stačil by mi jen náznak, že má ještě zájem, že jedeme dál, jen malá jistota, že se nevyzmizíkoval a neměla bych potřebu mu pořád psát a byla bych v klidu.”
Hanka je na tom trošku líp. Vídá se už delší dobu s jedním nabíječem kterého by strašně ráda pasovala na svého přítele jenže on se zuby nehty drží v nezávazném statusu „kamaráda s výhodou” a bohužel ji o tom při každé schůzce ujišťuje.
„Když jsme spolu je to důvěrný a kouzelný. Intimita mezi náma je přímo hmatatelná. Ale když spolu nejsme sžírají mě muka apořád přemýšlím co mu napsat abych udržela jeho zájem a na druhou stranu na něj netlačila. Sám od sebe se totiž nikdy neozve. Je to jako boj s větrnými mlýny, když už něco napíšu, můžu si ukousat nehty dokud neodpoví jestli jsem něco nepotento a jestli jěště vůbec odpoví. Nemůžu pak spát, jíst, přecházím po pokoji jak lev v kleci a dokonce nadávám na displej telefonu, kterej na mě samozřejmě vyčítavě mlčí. Nemůžu si pomoct! Chtěla bych jen malou jistotu, že pokaždé když odejde, mě bude chtít ještě vidět.”
Čím to je, že i v dnešním světě plného vzdělaných, pracovně úspěšných, velice přitažlivých a sebevědomých žen se z nás během jediného náznaku nejistoty stávají nezřízené střely, které jsou schopné kvůli střípku jistoty obětovat nejen morálku ale kolikrát i soudnost až příčetnost a v neposlední řadě i zdraví? A proč vlastně?
Když se s někým novým párkrát setkáte a je Vám spolu báječně, ale jste teprve v poznávací fázi, strach z toho že ten druhý si nějakou vaši poznámku vyložil jinak než jste chtěla a tím pádem jeho zájem o Vaši osobu opadne, Vás dokáže setsakramentsky rozhodit. Snažíte se pak věc urychleně napravit, ale příval vašich rádoby "vysvětlujících" smsek do jeho telefonu ho patrně nejdřív překvapí, pak vyděsí a nakonec otráví. Chceme dotyčného tím víc, čím větší nejistotu v nás vzbouzí. To je to afrodiziakum, kterého se všichni muži snaží dosáhnout. Toho jak jsou nepolapitelní a chtění jinými ženami. Aby jsme si nebyly jisté a tudíž o ně stále usilovaly ve strachu že je během vteřiny ztratíme do náruče jiné famme fatale.
Ženy se toho snaží také dosáhnout, ale muži jim většinou nedají příležitost. Rády by jsme dělaly aspoň chvíli nedostupné, ale to by nás musel někdo nahánět a zarytě mlčící telefon tyto parametry bohužel nepslňuje. Přitom by z jejich strany stačilo, kdyby občas sami od sebe napsaly nějakou milou zprávu a tím nás hodily do klidu, že na nás taky myslí a že jim stojíme za to nám to dát vědět. Nedělají to a my hysterčíme většinou úplně zbytečně. Nemůžete totiž žít ve věčném strachu že se ten druhý vyzmizíkuje pokaždé, když řeknete nebo uděláte něco co se mu možná nelíbí, ale nevíte to jistě. Kdyby to na první našlápnutí udělal jen by Vás ujistil v tom, že nestál za námahu. Ale my většinou chceme aby nám dokázal že za tu námahu stál, protože už po prvním randeti se dokážeme zamilovat jak v největším rozpuku pubertálního období. Chceme aspoň malou jistotu.
Střih.
Jenže pak se posunete o pár měsíců dál a vidíte jak ten samý muž, co vás dováděl k roztoužené nepříčetnosti se teď pohodlně rozvaluje na vašem gauči, prdí, říhá a směje se věcem nad kterými vy jen podiveně zvedáte obočí. Levé.
V momentě kdy si připustíte, že jste si jím jistá okamžitě ztrácí své kouzlo.
Už víte co znamená když řekne: „Očekáváš ode mne příliš mnoho” ( Snad si nemyslíš, že zůstanu vzhůru?) nebo „Hmm, to je zajímavé, drahá.” (Ty ještě pořád mluvíš?) taky "Poslouchám tě" (Nemám ani mlhavou představu o tom, co říkáš, ale doufám, že předstírám dobře, jak ti rozumím, protože jinak bys na mne řvala příští tři dny.) a v neposlední řadě „Myslel jsem na tebe a přinesl jsem ti růži” (Ta holka, co je prodávala, byla fakt sexy a neměla podprdu.) a že když se domluvíte kdy a kde se sejdete počítá se s tím, že tam bude jinak ho zhvízdáte na tři doby. A on tam bude, protože si uvědomuje, že ho zhvízdáte na tři doby. Tím, že jste si sebou jistí najednou odpadají potřeby dělat se jeden pro druhého hezčími (přece mě má rád takovu/výho jaká/ý jsem), dělat si radosti (buď se mu/jí to líbí nebo ne) popřípadě vycházet si vstříc (fakt se mi nechce, tak až se mi bude chtít vždyť se nezblázní). A to je průšvih, protože pak stačí když se před ním na ulici zavlní nějaká nová nejistota v kraťounké sukni a jste v háji. (Platí to i naopak mínus ta sukně teda). A tak se snažíte dostat nějak zpátky do vztahu trochu té ztracené nejistoty, která mu v břiše vyvolá to natěšené lechtání motýlých křídel, že ho ještě stále dokážete něčím překvapit a vyburcovat v něm tu neuchopitelnou potřebu se vás okamžitě zmocnit ať jste kdekoliv.
Na začátku nás teda přitahuje nejistota a na konci nás jistota odpuzuje, tak proč chceme z nejistého za každou cenu udělat jisté a tím to zničit?
Jsem tudíž ráda, že můj muž je u žen žádaný a může si vybírat. O to větší radost mám když rád tráví čas právě se mnou. A i když si nemůžu být jistá, potom co se ozvu že mi něco nevoní a za ním prásknou dveře, jestli ho ještě někdy uvidím a on může tápat, že když se někam neplánovaně vypaří jestli budu o jeho návrat ještě pořád stát.... zatím k sobě cestu stále nacházíme, takže pokud to opravdu stojí za to, ustojíte to právě proto, že máte jen jedinou jistotu...a to je ta, že si ani jeden nemůžete být tím druhým nikdy úplně jistí.
0 komentářů