°Prague Princess Photography

Chcete trvalý vážný vztah? Jděte k lékaři! Jen ten je Vám totiž schopen slíbít dlouholetý vztah.

Neřekne Vám, „Co ode mne jako čekáte?" protože ví, že čekáte uzdravení a to vám naopak slíbit nemůže. To mě ale vůbec nepotěšilo.
 „Pane doktore, už k vám chodím 3 roky, to už můžemes klidem slavit výročí.”
„Z toho i nic nedělejte, mám pacientky, které ke mě docházejí i 10 let.”

Hmmm, tak buď se se mnou rád vídá nebo je potřeba zapochybovat o jeho léčebných schopnostech.

Operace se povedla tak napůl. Skončila jsem se Stomií aka vývodem. Když jsem se po pár týdnech srovnala s faktem, že chodím na záchod na „stojáka” vypouštět pytlík přišla další rána. Pytlík ze mě odpouštěl víc než jsem stihla dopovat. Takže jsem rychle a jistě vypadala opět jako zoombie a dostala se na děsivých 50kg což při mé tělesné konstrukci způsobilo, že jsem vypadala jako když jsem zdrhla ze stolu v márnici. Párkrát jsem sebou taky švihla neplánovaně v bytě, jednou jsem se probrala zapasovaná mezi kotlem a botníkem (boty moje přepadení naštěstí přežily bez úhony a já jen s pár modřinama), podruhé jsem se skácela v kuchyni. Když mi došlo že celý byt polstrovat nebudu, abych si neublížila poslušně jsem naklusala na ambulanci. Rovnou si mě tam napíchly na kapačky a nechaly. Během pár dní mi pod klíční kost nainstalovaly intravenozní port (což byl taky zážitek na druhou, trochu se jim to nepovedlo! Pan doktor mi provrtal díru v krku a chvilku si tam rejdil hadičkou, kterou jsem cejtila až v rameni...humus,kdybych mohla asi ho pokoušu. Pak mě říznul pod klíční kostí a na pět minut jsem zažívala stejné pocity jako kuře při vykosťování. Pak mě zašil a poslal na rentgen. Po rentgenu mi oznámil že se to trochu nepovedlo a odvezli mě na jiný sál, kde mě pro změnu napíchly tepnu v třísle a drátem se mi pokoušeli dostat hadičku z ramene do správné roury...té srdeční...až z třísla! Přivezli mě zrychtovanou tak, že opakování této adrenalinové akce naprosto strategicky odmítám.Prý se to stane jen tak v 1% případů...to že jsem výjímečná víme,že?) a od té doby se každý den musím napojovat cca na 20 hodin na intravenozní výživu abych se vůbec najedla a každý čtvrtý den přepichovat v sobě jehlu. To máme jednou za tři dny stomie, jednou za čtyři dny jehla, každý den sterilní proces napojování na pytel s jídlem...kdy mám jako žít?? Jedinou pozitivní zprávou bylo že můžu pít nealkoholické pivo. HA! Aspoň nějaká satisfakce! A tak běhám po bytě různě zamotaná v hadičkách s kapajícím mlíkem do žíly a plechovkou od piva v ruce. Už asi nevědí jak mě jinak udržet doma, tak mě kurtujou na hadičky. Takže minimálně na půl roku mám program jasně daný. Jupí.


Rozhodla jsem se ale, že mě to prostě nezlomí! Všímate si, jak jsem odolná a lékaři přitvrzují a já pořád odolávám? Jen se bojím že se to mění na boj kdo z koho, aby mi se mi třeba ze zoufalství nerozhodly amputovat kyčle nebo tak něco, aby mě konečně zlomily. Nakonec jsem přeci jen pochopila, že lékaři nejsou v nemocnici od toho abych s nimi bojovala, vzpírala se a vyjednávala, nýbrž se podřídíla a doufala že ty jejich hokus pokusy k něčemu budou...takže vlastně takový normální dlouholetý vztah.....maximálně ze mě bude vytuněná verze Robocopa.

Ať už mám v břiše cokoliv rozhodně to kolonoskopií pěkně naštvaly.


Už od začátku mi to přišlo jako blbej nápad když mě ta boule v podbřišku bolí i sama o sobě to ještě provokovat nějakou hadicí, ale snažím se býti chápající a pokornou pacientkou, tudíž jsem sklopila uši a statečně podstoupila čistící kůru nechutným Magnesiem sulfuricem.

Šla jsem na to od lesa vzhledem k tomu, že při posledním pročišťování jsem si na tuto tekutinu vypěstovala nefalšovaný odpor musela jsem sama sebe přelstít. Sluchátka do uší, nadupanou pozitivní hudbu, první, druhej třetí panák a zhltnout co nejvíc vody. Když jsem v sobě měla půlku lahvičky a asi dva litry vody můj problém změnil směr na ne vypít nýbrž v sobě udržet. Bobtná to, bolí to je to nechutný a cokoliv hezkého si budete představovat stropro si to znechutíte. No nic po dvou hodinách můj žaludek boj s bobtnající tekutinou vzdal a začal protestovat nekompromisním zpětným chodem.
Vsadila bych se že chrlím žíravinu.
Pak hned panika jestli si ty střeva taky něco nechaly na ten správný chod čištění páč jinak by to byl průšvih. Naštěstí se ukázalo že jo, takže ráno jsem naběhla do nemocnice vyčištěná tak, že jsem se musela při prohlídce koloskopem zevnitř snad i lesknout. Ono se říká že čím častěji takové bolestivé vyšetření podstupujete zvyknete si. Prosím vás to je naprostá blbost, víte do čeho jdete a děsíte se stokrát víc co to bude tentokrát.

Tak tentokrát mě nechaly v čekárně vydusit ještě hodinu a půl potom co jsem dorazila ve smluvený čas. Na stůl jsem si lehala strachy pomalu v mrákotách a ač jsem dostala koňskou dávku uspávadla vím, že se daleko nedostaly a já řvala jak tygr když mu gumujou pruhy.

Na dospáváku klasicky vedle mě chlap. Nemohly mě prostě vyklopit vedle tý mladý žabky (už s těma asistentama na cigáro chodit nebudu), ne prostě, dědula co sedí na posteli vedle mě a civí. Asi čeká až se na něj podívám. Já ležím a pro změnu civím do stropu. Něco říká, ani já ani slečna nereagujeme. Pán přitvrdí a začne si svlíkat ty hodobóžový zelený antisexuální kraťásky viz. příspěvek dříve (tomuhle by ani sexuální nepomohly) a všelijak se kroutí se svou obnaženou!! chloubou dvacet cenťáků od mého obličeje a svým pozadím od obličeje tý mladý žabky. A oblíká se stráááááášně dloooouho. Neuvěřitelný. Otáčím se zády. Pořád povídá, že by šel ale neví jestli už může. Kde je hlídkující sestra když ji člověk potřebuje? Překotně ho se slečnou ujišťujeme, že když už má zprávu tak může odejít a div ho nejdeme vyprovodit jen už aby byl pryč. Když za ním zaklapnou dveře otáčíme oči v sloup, a pak se tomu aspoň hihňáme.

To co se mi nahromadilo v podbřišku a doteď se to tvářilo jako absces kolonoskopií radost neudělali, naopak to děsně naštvaly, což se projevilo tím, že v následujících třech dnech nejsem schopna pohybu, sedu, lehu, levitace prostě ničeho a nejlíp je mi na všech čtyřech což je bezesporu úsměvný pohled, jako by mě zasedl slon. Když už jakože jdu, tak v pravém úhlu pokud možno šoupat nohama protože jakýkoliv sebemenší otřes je neskutečná řezná bolest. Myslím že by mě zfackoval i motýl kdyby o mě zavadil. Je to asi jako když máte v zadku balíček připínáčků a při každém sedu se vám proříznou k páteři a do podbřišku.

Po velké poradě těch nejpovolanějších vynesly nade mnou ortel hned následující ráno.

To co bylo absces se teď jeví spíš jako hematom. Nevíme proč to tam je, jak se to tam dostalo vůbec by to tam být nemělo ale nic s tím dělat nebudeme. I když by si mě nejradši nechaly tak měsíc v nemocnici na pozorování. To klasicky odmítám, jsem tam i tak furt a už z nich blbnu. 5x denně antibiotika 1x týdně kontroly a uvidíme jestli to poroste nebo jestli to vyděsíme a ono se to vstřebá.
 
Po lécích mám takové nechutenství a sřeva tak namožená a prostestující po těch vyšetřeních, že jsem pokořila rekord na 66 kg živý??(spekulativní) váhy což je fakt nehezký, takže vám to ukazovat aspoň zatím nebudu. Nechci být pesimista, ale mám pocit že ta obludnost v mém břiše sama neuteče a já se tý chirurgii stejně nevyhnu a já se jí ani nevyhýbám, to oni asi zkoumají co všechno ještě vydržím. Každopádně mám další měsíc čekání před sebou.
 
Přísahám, že nepřeháním i když se to zdravému člověku může zdát, ale myslím si, že bych s tím co mám za sebou odrodila třeba i ježka ani bych nemrkla.

Takhle jsem si vstup do nového roku určitě nepředstavovala!

Euforie z říjnové operace vydržela přesně tři týdny. Dopadla údajně naprosto výtečně a z nemocnice mě div nevyháněli oknem že jsem naprosto zdravá a nemám tam co dělat. Kdo by protestoval.


Tři báječné týdny plné jídla a zábavy. Dokonce se mi podařilo absolvovat tři párty, obnovit dávno ztracené společenské vazby a navázat pár nových. A právě ve chvíli kdy jsem se opíjela štěstím ze znovu nabyté svobody od bolesti a úmorné únavy, když jsem se vznášela na opojných křídlech toužebných očekávání nadějných zítřků míjení se s laskavým objektem mých nejtajnějších vášnivých snů..... právě v ten nejneočekávanější moment mě zasáhla jako blesk nemoc znovu.

Nepředvídatelně, neohlášeně, nevítaně a hlavně něčekaně mě začaly přepadávat šíleně agresivní kolikové stavy plné křečí, horeček a zvracení pokaždé když jsem se najedla. Zprvu jsem to připisovala absolvované operaci, upozornovali mě přeci, že střevu tak tři měsíce trvá než se zadaptuje. I přesto mě takhle brzké ataky vyděsily aby se srůsty nevytvářely znovu. Zašla jsem si tudíž na odběry a zkontaktovala svého lékaře, který mě po telefonu odbyl s tím, že jsem zdravá a byť mé příznaky jsou jaksi nenormální i přesto trval na tom, že jsem zdravá. Já byla ale jen zoufalá. Co mám tedy dělat? Bolest v podbřišku byla konstantní a já ji odmítala ignorovat. Nikdo mě ale neposlouchal. Tak jsem si zajela na urologii. Třeba je to zánět močového měchýře? Byla jsem odhodlaná původce svých potíží odhalit stůj co stůj.

Na urologii se jim to co vidí nelíbilo, z výsledků vynesly ortel že mi odcházejí játra a odeslaly mě na gynkologii na dovyšetření. Na gyndě si mě už nechaly. Šokujícně dospěly k názoru že jsem těhotná a musí se to prošetřit. Kompletní odběry a vyšetření včetně mého urputně zamítajícího tvrzení, že těhotná skutečně nejsem mi po pár dnech daly za pravdu a propustily mě domů s tím, že játra ať si prošetří tam kde mě operovaly. Bohužel bolesti přetrvávaly. Připadala jsem si jak blázen, je mi zle ale podle doktorů jsem zdravá. Dva dny před štědrým dnem se to rapidně zhoršilo ale představa vánoc v nemocnici ve mě zmobilizovala poslední dostupné síly abych se jakž takž sebrala a vydržela. Po vánocích jsem jela na ambulanci chirurgie. Udělaly mi sono a odběry krve u kterých mi natrhly žílu takže ještě dva týdny jsem měla ruku jako by se mi jí pokusil ukousnout dinosaurus.

Najednou byl i nález a docela jasný abces. Po operacích se abscesy vytváří, nic nenormálního, ale u mě našli ještě něco navíc co je navedlo zpět ke Crohnově chorobě o které tvrdily po operaci že už ji nemám, že je střevo čisté. Ale i přesto že objevily absces k operai to prý není, dali mi antibiotika a poslaly mě za mým doktorem na gastroenteorologii.Opět začal začarovaný kolotoč.



"Můj" gastroeneorolog se zhrozil, že vypadám fakt blbě, prý jsem bývala docela pohledná slečna a nyní bledoučkou a zjevně pohublou si mě tam radši nechá. Doktorka na oddělení mě přivítala s tím, že mi skoro nic není a že do konce týdne půjdu domů. To bylo v pondělí. Až do čtvrtka se mnou vůbec nic nedělaly a já nechápala proč nemůžu ležet doma a musím být v nemocnici pokud nepodstupuji žádná vyšetření a už vůbec mě nevykrmují. Jejich verze vykrmíme vás probíhala následovně. Od půlnoci nejíst ráno nesnídat zítra máte vyšetření. Ok. Druhý den v půl druhé odpoledne napůl kolabující hladem se dožaduji sestry informace kdy že mám to vyšetření páč už bych fakt jedla. Dozvídám se že vyšetření bylo lékařkou zrušeno jen mi to zapomněli říct. Ne, jídlo nedostanete až večeři. K večeři jsem i přes předepsanou dietu dostala vždy to co jíst nesmím. Takže hubnu dál. Když takhle budou pokračovat blížím se mílovými kroky k nutriční výživě.Chjo. Takže zítra půjdete domů jen vám ještě uděláme to CT. oukej.

Proběhlo CT. Domů nejdete musí se to operovat je to blbý. Oukej. Za pět minut po prohlídce chirurga, operovat to není ještě třeba, koloskopii máte až v úterý takže vám navrhuji, že vás bud pustím na propustku domů nebo vás propustím úplně, ale když půjdete na propustku budeme vám držet lůžko což je pro vás lepší. Souhlasím. Za dalších pět minut se vrací s další lékařkou v závěsu. Víte, nechceme žádné zle, naše dobré vztahy se nemění, ale z lékařského hlediska bych neobhájila že vás s abscesem pouštím domů tak potřebuji aby jste mi podespala revers. Aha. Když zůstanu nic se mnou dělat nebudete ale propustit mě taky nemůžete.

Dobrá už mi jen zbývá aby mi napsaly jednou větou potvrzení, že jsem v měsíci prosinci nebyla schopná práce pro úřad práce kde si už na neschopenky nehrajou, jenže ouha. Můj lékař mě odkáže na doktorku na oddělení kde jsem hospitalizovaná, ta mě odmítne s tím, že to udělala jednou a pak s tím měla problémy a moje obvodačka mě odmítne s tím, že mě nevede v evidenci nemocných když jsem po nemocnicích ať mi to napíše nemocnice. Nikdo mi nic nenapíše. Nechápu, ale jsem zralá na složení se. Takže mě vyškrtnou z úřadu práce a nebudou mi platit pojištění. A to chodím v břiše s čaovanou bombou? V úterý přijdete na koloskopii a my si vás tu necháme a budeme pokračovat. V čem? To se dozvím až v úterý. Aha. Podepisuji revers. Než odcházím ještě se ujištuji, zda si mám v úterý přinést věci, že si mě tu nechají. Ne nic sin nenoste půjdete domů a zavoláte si další den co dál. Proč mám pocit, že se mě chtěji zbavit? Proč mi nikdo nepodá jasné a zřetelné informace o tom co se se mnou děje a jak budou postupovat? Zdarvotní stav špatný, ale odpovědnost je na vás. Hlavně zaplaťte poplatek za hospitalizaci. Od konce listopadu prakticky až do teď s vyjímkou pár dní trávím po nemocnicích a výsledek žádný. Mám pocit jakoby se smyčka osudu víc a víc stahovala kolem mého krku. už nemám odkud ten optimismus brát, už pomalu ale jistě těm smradlavým bílým stěnám podléhám. Dostávám prášek na uklidnění. Děkujeme, ale klidně už můžete odejít. U výtahu se otáčím, odevzdaně vyčerpaná, stále pobledlá a říkám si, také vám děkuji, ale už odejděte!
Chci se zase moct smát! Takhle: ;-)