Chcete trvalý vážný vztah? Jděte k lékaři! Jen ten je Vám totiž schopen slíbít dlouholetý vztah.

Neřekne Vám, „Co ode mne jako čekáte?" protože ví, že čekáte uzdravení a to vám naopak slíbit nemůže. To mě ale vůbec nepotěšilo.
 „Pane doktore, už k vám chodím 3 roky, to už můžemes klidem slavit výročí.”
„Z toho i nic nedělejte, mám pacientky, které ke mě docházejí i 10 let.”

Hmmm, tak buď se se mnou rád vídá nebo je potřeba zapochybovat o jeho léčebných schopnostech.

Operace se povedla tak napůl. Skončila jsem se Stomií aka vývodem. Když jsem se po pár týdnech srovnala s faktem, že chodím na záchod na „stojáka” vypouštět pytlík přišla další rána. Pytlík ze mě odpouštěl víc než jsem stihla dopovat. Takže jsem rychle a jistě vypadala opět jako zoombie a dostala se na děsivých 50kg což při mé tělesné konstrukci způsobilo, že jsem vypadala jako když jsem zdrhla ze stolu v márnici. Párkrát jsem sebou taky švihla neplánovaně v bytě, jednou jsem se probrala zapasovaná mezi kotlem a botníkem (boty moje přepadení naštěstí přežily bez úhony a já jen s pár modřinama), podruhé jsem se skácela v kuchyni. Když mi došlo že celý byt polstrovat nebudu, abych si neublížila poslušně jsem naklusala na ambulanci. Rovnou si mě tam napíchly na kapačky a nechaly. Během pár dní mi pod klíční kost nainstalovaly intravenozní port (což byl taky zážitek na druhou, trochu se jim to nepovedlo! Pan doktor mi provrtal díru v krku a chvilku si tam rejdil hadičkou, kterou jsem cejtila až v rameni...humus,kdybych mohla asi ho pokoušu. Pak mě říznul pod klíční kostí a na pět minut jsem zažívala stejné pocity jako kuře při vykosťování. Pak mě zašil a poslal na rentgen. Po rentgenu mi oznámil že se to trochu nepovedlo a odvezli mě na jiný sál, kde mě pro změnu napíchly tepnu v třísle a drátem se mi pokoušeli dostat hadičku z ramene do správné roury...té srdeční...až z třísla! Přivezli mě zrychtovanou tak, že opakování této adrenalinové akce naprosto strategicky odmítám.Prý se to stane jen tak v 1% případů...to že jsem výjímečná víme,že?) a od té doby se každý den musím napojovat cca na 20 hodin na intravenozní výživu abych se vůbec najedla a každý čtvrtý den přepichovat v sobě jehlu. To máme jednou za tři dny stomie, jednou za čtyři dny jehla, každý den sterilní proces napojování na pytel s jídlem...kdy mám jako žít?? Jedinou pozitivní zprávou bylo že můžu pít nealkoholické pivo. HA! Aspoň nějaká satisfakce! A tak běhám po bytě různě zamotaná v hadičkách s kapajícím mlíkem do žíly a plechovkou od piva v ruce. Už asi nevědí jak mě jinak udržet doma, tak mě kurtujou na hadičky. Takže minimálně na půl roku mám program jasně daný. Jupí.


Rozhodla jsem se ale, že mě to prostě nezlomí! Všímate si, jak jsem odolná a lékaři přitvrzují a já pořád odolávám? Jen se bojím že se to mění na boj kdo z koho, aby mi se mi třeba ze zoufalství nerozhodly amputovat kyčle nebo tak něco, aby mě konečně zlomily. Nakonec jsem přeci jen pochopila, že lékaři nejsou v nemocnici od toho abych s nimi bojovala, vzpírala se a vyjednávala, nýbrž se podřídíla a doufala že ty jejich hokus pokusy k něčemu budou...takže vlastně takový normální dlouholetý vztah.....maximálně ze mě bude vytuněná verze Robocopa.