Takhle jsem si vstup do nového roku určitě nepředstavovala!

Euforie z říjnové operace vydržela přesně tři týdny. Dopadla údajně naprosto výtečně a z nemocnice mě div nevyháněli oknem že jsem naprosto zdravá a nemám tam co dělat. Kdo by protestoval.


Tři báječné týdny plné jídla a zábavy. Dokonce se mi podařilo absolvovat tři párty, obnovit dávno ztracené společenské vazby a navázat pár nových. A právě ve chvíli kdy jsem se opíjela štěstím ze znovu nabyté svobody od bolesti a úmorné únavy, když jsem se vznášela na opojných křídlech toužebných očekávání nadějných zítřků míjení se s laskavým objektem mých nejtajnějších vášnivých snů..... právě v ten nejneočekávanější moment mě zasáhla jako blesk nemoc znovu.

Nepředvídatelně, neohlášeně, nevítaně a hlavně něčekaně mě začaly přepadávat šíleně agresivní kolikové stavy plné křečí, horeček a zvracení pokaždé když jsem se najedla. Zprvu jsem to připisovala absolvované operaci, upozornovali mě přeci, že střevu tak tři měsíce trvá než se zadaptuje. I přesto mě takhle brzké ataky vyděsily aby se srůsty nevytvářely znovu. Zašla jsem si tudíž na odběry a zkontaktovala svého lékaře, který mě po telefonu odbyl s tím, že jsem zdravá a byť mé příznaky jsou jaksi nenormální i přesto trval na tom, že jsem zdravá. Já byla ale jen zoufalá. Co mám tedy dělat? Bolest v podbřišku byla konstantní a já ji odmítala ignorovat. Nikdo mě ale neposlouchal. Tak jsem si zajela na urologii. Třeba je to zánět močového měchýře? Byla jsem odhodlaná původce svých potíží odhalit stůj co stůj.

Na urologii se jim to co vidí nelíbilo, z výsledků vynesly ortel že mi odcházejí játra a odeslaly mě na gynkologii na dovyšetření. Na gyndě si mě už nechaly. Šokujícně dospěly k názoru že jsem těhotná a musí se to prošetřit. Kompletní odběry a vyšetření včetně mého urputně zamítajícího tvrzení, že těhotná skutečně nejsem mi po pár dnech daly za pravdu a propustily mě domů s tím, že játra ať si prošetří tam kde mě operovaly. Bohužel bolesti přetrvávaly. Připadala jsem si jak blázen, je mi zle ale podle doktorů jsem zdravá. Dva dny před štědrým dnem se to rapidně zhoršilo ale představa vánoc v nemocnici ve mě zmobilizovala poslední dostupné síly abych se jakž takž sebrala a vydržela. Po vánocích jsem jela na ambulanci chirurgie. Udělaly mi sono a odběry krve u kterých mi natrhly žílu takže ještě dva týdny jsem měla ruku jako by se mi jí pokusil ukousnout dinosaurus.

Najednou byl i nález a docela jasný abces. Po operacích se abscesy vytváří, nic nenormálního, ale u mě našli ještě něco navíc co je navedlo zpět ke Crohnově chorobě o které tvrdily po operaci že už ji nemám, že je střevo čisté. Ale i přesto že objevily absces k operai to prý není, dali mi antibiotika a poslaly mě za mým doktorem na gastroenteorologii.Opět začal začarovaný kolotoč.



"Můj" gastroeneorolog se zhrozil, že vypadám fakt blbě, prý jsem bývala docela pohledná slečna a nyní bledoučkou a zjevně pohublou si mě tam radši nechá. Doktorka na oddělení mě přivítala s tím, že mi skoro nic není a že do konce týdne půjdu domů. To bylo v pondělí. Až do čtvrtka se mnou vůbec nic nedělaly a já nechápala proč nemůžu ležet doma a musím být v nemocnici pokud nepodstupuji žádná vyšetření a už vůbec mě nevykrmují. Jejich verze vykrmíme vás probíhala následovně. Od půlnoci nejíst ráno nesnídat zítra máte vyšetření. Ok. Druhý den v půl druhé odpoledne napůl kolabující hladem se dožaduji sestry informace kdy že mám to vyšetření páč už bych fakt jedla. Dozvídám se že vyšetření bylo lékařkou zrušeno jen mi to zapomněli říct. Ne, jídlo nedostanete až večeři. K večeři jsem i přes předepsanou dietu dostala vždy to co jíst nesmím. Takže hubnu dál. Když takhle budou pokračovat blížím se mílovými kroky k nutriční výživě.Chjo. Takže zítra půjdete domů jen vám ještě uděláme to CT. oukej.

Proběhlo CT. Domů nejdete musí se to operovat je to blbý. Oukej. Za pět minut po prohlídce chirurga, operovat to není ještě třeba, koloskopii máte až v úterý takže vám navrhuji, že vás bud pustím na propustku domů nebo vás propustím úplně, ale když půjdete na propustku budeme vám držet lůžko což je pro vás lepší. Souhlasím. Za dalších pět minut se vrací s další lékařkou v závěsu. Víte, nechceme žádné zle, naše dobré vztahy se nemění, ale z lékařského hlediska bych neobhájila že vás s abscesem pouštím domů tak potřebuji aby jste mi podespala revers. Aha. Když zůstanu nic se mnou dělat nebudete ale propustit mě taky nemůžete.

Dobrá už mi jen zbývá aby mi napsaly jednou větou potvrzení, že jsem v měsíci prosinci nebyla schopná práce pro úřad práce kde si už na neschopenky nehrajou, jenže ouha. Můj lékař mě odkáže na doktorku na oddělení kde jsem hospitalizovaná, ta mě odmítne s tím, že to udělala jednou a pak s tím měla problémy a moje obvodačka mě odmítne s tím, že mě nevede v evidenci nemocných když jsem po nemocnicích ať mi to napíše nemocnice. Nikdo mi nic nenapíše. Nechápu, ale jsem zralá na složení se. Takže mě vyškrtnou z úřadu práce a nebudou mi platit pojištění. A to chodím v břiše s čaovanou bombou? V úterý přijdete na koloskopii a my si vás tu necháme a budeme pokračovat. V čem? To se dozvím až v úterý. Aha. Podepisuji revers. Než odcházím ještě se ujištuji, zda si mám v úterý přinést věci, že si mě tu nechají. Ne nic sin nenoste půjdete domů a zavoláte si další den co dál. Proč mám pocit, že se mě chtěji zbavit? Proč mi nikdo nepodá jasné a zřetelné informace o tom co se se mnou děje a jak budou postupovat? Zdarvotní stav špatný, ale odpovědnost je na vás. Hlavně zaplaťte poplatek za hospitalizaci. Od konce listopadu prakticky až do teď s vyjímkou pár dní trávím po nemocnicích a výsledek žádný. Mám pocit jakoby se smyčka osudu víc a víc stahovala kolem mého krku. už nemám odkud ten optimismus brát, už pomalu ale jistě těm smradlavým bílým stěnám podléhám. Dostávám prášek na uklidnění. Děkujeme, ale klidně už můžete odejít. U výtahu se otáčím, odevzdaně vyčerpaná, stále pobledlá a říkám si, také vám děkuji, ale už odejděte!
Chci se zase moct smát! Takhle: ;-)