°Prague Princess Photography

Umí se maskovat lépe než agent 007 ve vrcholné formě. Po společném setkání se ale cítíte hůř než vycucaná karamela. Naučte se rozpoznat citovou pijavici ve svém okolí a udělejte všechno pro to, aby vám přestala znepříjemňovat život.


Jak poznáte upíra


* Cítíte se kvůli němu provinile.
* Dělá všechno pro to, aby vás nasměroval tam, kde vás chce mít.
* Kazí vám radost nenápadnými poznámkami.
* Je falešný. Neustále se uráží, ale vám do očí tvrdí, že „je v pohodě“.
* Zneužívá toho, že v podstatě toužíte po jeho lásce a uznání, a vyhrožuje, že vám právě tohle odepře.
* Dobře ví, jaké pohrůžky na vás nejlíp fungují.
* Upír vám nechce ublížit. Jde mu o to, aby vás k sobě připoutal nebo aby si skrz vás uspokojil svoje vlastní potřeby.
* Má značný dramatický talent. Když chce, vykouzlí ve vteřině slzy nebo bolestný výraz.
* Jeho potřeby jsou vždy důležitější než ty vaše.
* Upíři nikdy nedělají chyby a nikdy se nemýlí. Ostatní na ně útočí neoprávněně.
* Pokud má jeho jednání negativní důsledky, on za ně zásadně nepřijímá zodpovědnost.


Nejdříve jsou plní pochopení a předstírají, jak vám hrozně přejí. Postupně však jemnými, ale vytrvalými náznaky nabourávají vaši jistotu a vyvolávají ve vás pocity viny, až vaše nálada klesne na bod mrazu. Přesně tak, jak mi to nedávno popisovala moje známá Dáša. Měsíc před odjezdem na dovolenou do Chorvatska s kamarádkami: „A vážně ti nevadí, že pojedu?“ „Ale to víš, že ne. Jen jeď a pořádně si to užijte. Vždyť si to vynahradíme!“ Týden před odjezdem: „Škoda, že odjíždíš, zrovna tu má být super počasí. Mohli jsme si spolu vyjet na Šumavu na kola. No nic.“ Den před odjezdem, při balení: „Ty si s sebou bereš tyhle šaty? Myslel jsem, že jsou jen na speciální příležitosti…“ V den odjezdu: „Není mi dobře, strašně se mi motá hlava. Doufám, že to tu bez tebe nějak zvládnu. Co se dá dělat, kamarádky holt mají přednost.“


Dostanu tě kam chci


Tahle story dokonale ilustruje chování citových vyděračů. Dáša se díky „masáži“ svého přítele postupně úplně přestala těšit na vysněnou dovolenou. „Opravdu jsem uvažovala, že holkám zavolám, že nikam nejedu,“ přiznává Dáša. „Bála jsem se, jestli mému příteli skutečně není něco vážného, a měla výčitky, že se jedu bavit, zatímco on tu bude stonat a potřebovat moji pomoc.“ Nakonec v ní zvítězil zdravý instinkt a Dáša, i když zatěžkána pochybnostmi, s kamarádkami na dovolenou odjela. Její přítel (pochopitelně zdravý jako řípa) se tvářil uraženě ještě pár dní po jejím návratu. Dáša měla dobrý pocit, že nad ním (aspoň pro tentokrát) zvítězila, ale už teď se bojí, jaké „zbraně“ její miláček použije příště.


Citoví upíři jsou neuvěřitelně flexibilní ve vymýšlení a používání postupů, jak druhé dostat přesně tam, kam chtějí.„Citový manipulátor bývá dobrý pozorovatel a má silně vyvinutou schopnost vytušit slabiny druhých a náležitě jich využít. Ovládá různé strategie, z nichž většinu se naučil už v dětství ve své rodině, a bezpečně volí tu, která na daného člověka platí nebo se v minulosti osvědčila.Používá celý repertoár projevů od slz po hysterii, předstírání nemohoucnosti nebo v případě, že zároveň trpí i poruchou osobnosti, třeba polykání prášků.“


Citové vydírání má mnoho různých podob a různé stupně rafinovanosti. Asi nejlépe rozpoznáte typ trestající.  Trestání může probíhat i velmi nenápadně. Pokud jste například odolala jeho nátlaku zůstat večer doma a pouštět si s ním pomilionté Pána prstenů, během toho, co se vypravujete na oslavu kamarádčiných narozenin, vás jemně a jakoby starostlivě upozorní, že vám v poslední době strašně narostl zadek.


Další druh vyděrače je sebemrskačský. Ten demonstrativně trestá sám sebe a neustále se obviňuje, ale tak, abyste tím trpěla také – a alespoň stín viny padl i na vaši hlavu. Hořekuje, že v práci místo něj postoupil méně zkušený kolega. Dojde k závěru, že do oné práce vlastně nikdy neměl nastoupit a je „škoda, že jste mu to tenkrát poradila.“ Kde dnes mohl být, kdyby se rozhodl jinak? Jindy zpochybňuje sebe jako takového a táže se vás „Jak můžeš být s někým, jako jsem já? Je tě pro mě škoda“, a přitom dychtivě očekává vaše ujištění, že je ten nejúžasnější člověk pod sluncem a „co byste si bez něj počala“. Jiní se zase vžívají do podoby trpitele. Trpitel zásadně neříká nic konkrétního, pouze naznačuje. Nechá vás, abyste po tom, co mu vadí, sama pátrala. A poté svůj „hřích“ jaksepatří odčinila.


Vymaňte se z vlivu pijavice


Jak ale poznat, že se mezi vašimi blízkými skrývá pijavice, která z vás vycucává energii a ještě vám jako bonus naloží pořádnou fůru pochybností, pocitů viny a nejistoty? „Důležité je uvědomit si, jestli vás druhý netlačí do věcí, které vlastně dělat nechcete, nebo ve vás nevyvolává emoce, které jsou vám nepříjemné".
Všímejte si proto pocitů, které ve vás chování druhých vyvolává, a také toho, jak pak jednáte vy sama. Přistihnete-li se, že děláte něco, co je vám proto srsti, můžete být obětí citového vyděrače. Zbystřete i tehdy, když často cítíte strach z chování druhého (třeba když i na dobře rozjetém firemním večírku pořád kontrolujete hodinky, abyste domů náhodou nedorazila až po půlnoci a nenašla svého přítele, jak na vás čeká s nepříčetným výrazem v obličeji)


Zvolte správnou strategii


Možností, jak vzít citovému vyděrači vítr z plachet, je více – třeba formou nedefenzivní komunikace. Nehájíte se ani neútočíte, pouze vyděrače elegantně usazujete krátkými, leč výstižnými větami typu: „Tvoje hrozby mě nechávají úplně v klidu. Tohle na mě neplatí.“ Účinné je také udělat si z upíra spojence („Nenapadá tě, co bychom mohli podniknout, ať to konečně vyřešíme?“) nebo zkusit kompromis („Musíme holt ustoupit oba.“). Výbornou zbraní je nasazení humoru, jenže ten platí jen na někoho. Řada citových pijavic to, že chcete situaci odlehčit, považuje za přímý útok na jejich osobu.

On a better days I can have stoma and I can have intravenous port, but that doesn´t mean I can´t be womanly woman...."sluty" I take as a bonus;P

via ayada maldives

Neuvěřitelné se stalo skutečností. Už jen málokdo opravdu věřil tomu, že si jěště kdy sednu za volant. Po desetileté pauze jsem se rozhodla že právě TEĎ je ten správný čas. A prostě to udělala. Zase řídím a jsem na sebe pyšná. Každej holt máme před sebou výzvy různé a tahle byla pro mě opravdu veliká;)))

Maruška turned 9 last week and she had her first 4 days B-day bash with all her friends and family. All the best to our girl!

These little notes around our place help us keep positive spirit...

I remembered what Phoebe said in one FRIENDS episodes: "People believe everything you say to them as long as it´s compliment." So go and make someone smile today!

„Lívance! Uděláme si lívance!”....sama sebe jsem překvapila s jakým nadšením jsem ten nápad spíš vypískla než pronesla a už jsem prozkoumávala útroby své kuchyňské linky. 
Muže společný projekt nadchl.
„To je nápad, budeme spolu vařit”, pronesl noblesně a patrně očekával úspěšnou akci. Taky neměl důvod pochybovat, proč by společná spolupráce v kuchyni měla představovat jakýkoliv problém. Do chvíle než...
Nejdřív ohřát mlíko...splníno. Super, dál.... první zádrhel, mé nadšení začalo nejistě opadávat ve chvíli kdy jsem zjistila, že nevlastním ani skořicový ani vanilkový cukr. Muž zůstával v klidu zatímco já zachovávala paniku, protože bez skořicového cukru to není jaksi ono. Když jsem se ale vytasila s tím, že nemám ani mouku (muž spotřeboval na řízky a já opomněla koupit)  dal se na ústup, že zase jako není Copperfield aby vykouzlil lívance jen z mlíka a droždí prošlého cca roku 2004 i při sebelpší vůli a vyslal mě na škemračku k sousedům.
Znáte to, když vaříte doma sami, jako že jen tak pro radost, máte doma všechny potřebné igredience a pak se jdenou chcete krapet blejsknout jěště takovým snadným receptem a zjistíte že jste rádi že vlastníte aspoň hrnec. Byť jsem chtěla zjednat nápravu své pověsti kuchařky na úrovni matematika třetí třídy a zkrátit nám chvíle čekání na vykynutí těsta podpořeného sousedovskou moukou alespoň přípravou popkornu, jenž jak všichni jistě víte ...není .....žádná .....věda! Nepovedlo se. Muž když mě viděl při manipulaci s hrnci a olejem z kuchyně radši doslova utekl. Nebál se ani tak o své zdraví jako osvůj život....jak taktně podotkl. No, nedivím se mu. Poporn jsem spálila a skončil v koši stejně jako moje kuchařská reputace. Nadobro pohřbena. Zmínila jsem že muž je profesí kuchař? Asi budu muset začít sbírat body v jiné části bytu abych odvedla pozornost od potřeby cokoliv jíst! Přeci jen když už ne manipulací tak výsledným produktem bych mohla vážně ohrozit naše životy!;)

Nemusíte hned nevěřícně kroutit hlavou.... všichni můžeme snít. I já. A stejně jako sním o poznání se s báječným mužským se kterým budu objevovat všechny krásy a nešvary které život nabízí a jednou splyne s námi v jednu rodinnou jednotku, někdo s kým budeme fungovat jako rodina a hlavně tak nějak přirozeně. Jako sním o zdraví které absolutně nechce splňovat mé představy ideálu a věčně ustupuje před nemocí a řídí tak většinu mého života. Tak teď nově podléhám snění o tomto vozítku. Ono mezi námi...nevím který z těch výše jmenovaných je sen nejbláznivější...ale na sny můžeme přeci mít přemrštěné nároky. Co se jednomu zdá neuskutečnitelné je pro druhého naprosto běžná věc. Není důvod proč by se právě mě nemohl alespoň jeden z nich splnit! 
Takže směle sněme;)

Ahleigh and Burwood
Buy HERE

Dneska jsem měla neobvykle nutkavou potřebu se pomilovat. Cítila jsem jak ve mě vzrůstá touha po rychlém živočišném sexu stejnou rychlostí jako rtuť teploměru při horečce už od oběda. Představovala jsem si, jak se na mě Arnošt vrhne hned za vchodovými dveřmi předsíně a lačně si mě zezadu vezme mezi věšákem a botníkem. Já budu těžce lapat po dechu s vykasanou sukní na bocích a prsy se mi budou neúprosně třít o zeď. Budu lačná a žádoucí. Lačná to já teda jsem, žádoucí si ale poslední dobou připadám stejně jako nanuk na Sibiři. 


Představami o předsíňové rychlovce jsem vydržela svůj mozek zaměstnávat až do pozdních večerních hodin kdy už bylo nad slunce jasné, že dnes se z jistotou nebude konat ani milostná extáze ani příchod Arnošta domů. A to jsem se dvě hodiny nakrucovala před zrcadlem a zkoušela různé variace spodního prádla slaďovat s rozmanitostí mé sbírky lodiček na podpadku, která čítá dva kusy. Nikdy jsem moc nebyla na make-up ani fintění, ale vím, jak to má Arnošt rád, tak se snažím. Musím se zasnažit pokud chci aby oheň naší lásky vydržel plát. Radši bych si zalezla v pyžamu do postele a četla si nějakou knížku. Nebo abych dělala něco užitéčného jako třeba žehlila, což bytostně nesnáším. Místo toho se tady nakrucuju se před skříňí a zkoumám ze které strany je mé břicho plošší a zadek menší. Nakonec usoudím, že se chovám jak blbka a vypadám jak pako, protože břicho nesploštím ať ho zatahuju jak chci a zadek se mi do hodiny taky nesplaskne tak si jdu do koupelny pro jistotu setřít silný nános rudé rtěnky, kterou jsem chtěla podtrhnout vyzývavost jiskřivého momentu, který jsem si na dnešek tak hezky spontánně naplánovala. S papírovým ubrouskem v ruce si pomalým pohybem stírám rťěnku a sleduji jak mi kolem rtů nechává narůžovělou stopu. Připadám si jako klaun. Pouliční slečna ve výslužbě. „A to jsem si myslela, že když mám chlapa tak nemůžu být zoufalá”, pronesu vševědoucně svému odrazu v zrcadle. 
„A nejsem zoufalá!”, přesvědčuju sama sebe zcela zbytečně. Zoufale se přitom snažím upozornit na svou maličkost v přítomnosti muže, který se pokaždé tváří jako by mu kolem obličeje létali octomilky. Zoufale se snažím být nenáročná. Zoufale se snažím být trpělivá. Zoufale se snažím být milá. Zoufale se snažím vést jen nenucené vtipné konverzace. Zoufale se snažím být sexy. Zoufale se snažím nevyvolávat konflikty. Zoufale se snažím nebýt neviditelná. Zoufale se snažím být nezoufalá. 
Slyším jak mi v obýváku zavrní telefon a vytrhne mě z mého zoufalého přemítání o vlastní zoufalosti.




Z mobilu na mě modře svítí zpráva. „Jsem unavený, budu spát doma.Promin,nezlob se” Nezlobím se. Řádím jak tajfun. Mrknu na hodiny. Je 22:03. Mám chuť hodit telefonem o zeď a sledovat jak se rozpadne, ale dostala jsem ho od něj, tak svůj popud přehodnotím a s otráveným odfrknutím pohodím telefon jen na konferenční stolek. "Už zase.” V poslední době je muž unavený pořád.  Interval jeho návštěv v mém bytě se ztenčuje stejnou rychlostí jako čokoládová roláda v mojí ledničce a častost milostných aktivit se prodlužuje přímo úměrně našim hádkám po telefonu. Jinak spolu už ani nekomunikujeme. Křičíme na sebe přes němá písmenka. Bez jakéhokoliv hlasu si dokážeme ublížit víc než kdybych si rvaly vlasy z hlavy.
Nebo spíš on mě. Já můžu psát cokoliv a s ním to ani nehne. Je nad věcí. Jak by taky nebyl, když jeho netíží žádnej biologickej poplach. A moje biologické hodiny už netikají ty přímo řvou. Věnovala jsem mu pět let života. Po pěti letech společně překonaných útrap, stále jěště nepřekonal jakýsi odpor ke společné domácnosti. Každý máme svůj byt. On krásný veliký v centru a já malou garsonku na sídlišti. Pořád doufám, že jednou dozraje ke stejným tužbám jako já. Že jednoho dne přijde a požádá mě o ruku. A založíme rodinu. Krásné voňavé miminko, nebo radši dvě. Problém je v tom, že Arošt dítě nechce. Byla jsem přesvědčená, že je to jen zástěrka jeho strachu za převzetí odpovědnosti toho stát se otcem. A že ten strach jednou překoná když uvidí, jak bych byla schopná matka jeho dětí a že spolu to zvládneme. Mít krásnou fungující rodinu.


„Jak chceš mít krásnou fungující rodinu,když nemáš ani krásnej fungující vztah?” udeřila na mě moje kamarádka Soňa pokaždé když jsme u dvojky červeného rozebíraly naše chlapy. „Počkej, jednoho krásnýho dne tě opustí kvůli nějaký mladší a do půl roka se ožení a bude mít kupu dětí než řekneš švec!" poučila mě zkušeně. Už se nemohla koukat na to jak sama sebe oblbuju a jeho neschopnost a neochotu jakkoliv náš vztah legalizovat přehlížím.„Když to neudělal doteď už to neudělá nikdy, copak to nechápeš? Nechává si tebe zatímco si hledá novější, neokoukanější objekt, který tě nahradí”. Její slova mě bolela. Vím, že se to mohlo tak jevit člověku zvenčí, ale on by mi to určitě nikdy neudělal. Vždy budeme spolu, jsme si souzení. Tak to přeci říkával, obhajovala jsem ho jako kolovrátek do zblbnutí.
„Uvidíš, že jednou k tomu dojde a já se každé ráno budu probouzet vedle svého tolik milovaného muže.” trvám si na svém.
„To možná budeš,ale nebude to Arnošt.” vyřkne neúprosný rozsudek Soňa.
Už mi tím lezla na nervy. Tím jak málo věřila v naši společnou budoucnost vybarvenou mýma pastelovýma barvičkama. Je pravda, že ze začátku, to u mě vydržel být i celý týden v kuse. Tolik jsem ty naše společná rána milovala. Byl vždy přítulný a vláčný jako mazlící se kotě. Teď u mě sice přespí sotva jednou za čtrnáct dní a když se náhodou nevzbudím současně s ním vypaří se z bytu jako pára nad hrncem ani mě nepolíbí. I přesto jak mě to bolí k němu vzhlížím a miluju ho i když se ty pocity často mísí se zklamáním až nenávistí. Ale mezi láskou a nenávistí je přeci tenká hranice. Patří to k sobě. Lžu sama sobě do kapsy. I když vytrvale zadupává vše po čem toužím pomalu a jistě pod zem hlouběji než sebepracovitější krtek a tím mé naděje s jistotou pohřbívá. Odpustila jsem mu i ty jeho nevěry. Vím, že potřebuje mít svůj pocit svobody a tak už ani nedělám scény. Vždy jen čekám až ho dané poblouznění novou novou žhnoucí hvězdičkou zase přejde. Většinou zablikají, zahoří a pak zhasnou a muž se vděčně vrátí do mé věčně chápající náruče a k mému víc a víc rozervanému srdci. S každou další slečnou mi propichuje srdce jak na rožni. Pořád si říkám, že scénami nic nezískám, tak potlačuju nutkavou touhu vykřičet na něj všechny křivdy kterých se na mě dopouští pokaždé když se objeví na prahu mých dveří s kyticí a pozváním na večeři, nebo dovolenou. Občas i s něakým dárečkem. Vím, že jsou to odpustky za další pohaslou hvězdičku a já je vždy přijmu. Je to totiž jednodušší než bych si začala hledat někoho nového, zžila se s ním a chtěla rodinu může uplynout i několik let. Ono najít takového chlapa není dneska taky zrovna snadný. Lehčeji se dá chytit i tyfus než mužskej s touhou po rodině. To si radši počkám. Dám mu jěště půl roku, říkal přeci že si nepořizoval tak velký byt aby v něm pak byl sám. Počítá se mnou. Určitě jo.  Už mi je 34. Už si nemůžu dovolit riskovat. A tak čekám. Sedím ve své piďi garsonce na gauči v podpadkách, rajcovním prádelku s rozmazanou rtěnkou kolem pusy a utápím své naděje a  zklamání ve sklence červeného vína. Né, že by šlo před minulostí vyloženě utéct, ale překážková dráha z alkoholu jí významně zdrží. Najednou chápu tu Arnoštovu posedlost alkoholem. On s ním nebojoval on se s ním mazlil, protože mu pomáhal nemyslet na všechno v čem selhal. Určitě sám sebe přesvědčuje že neselhal stejně jako já sebe přesvdčuju, že nejsem zoufalá.
A nejsem zoufalá!


"Kdybys mě opravdu milovala, přála bys mi štěstí."  V jedné ruce kufr, ve druhé kliku od dveří. Rychlovka v předsíni to tedy byla, jen úplně jiná než po které jsem toužila. Vzal to hopem, dva dny po naší společné dovolené kde jsme měli střepy naší lásky slepovat dohromady a ne je rozmetat."Přála bych ti syfilis a né štěstí" říkám si v duchu " a tý tvojí couře taky". Už nemám sílu nazývat je blahoskolně hvězdami. Tohle byla kometa, přímo žhnoucí. Proletěla naším životem a spálila na popel úplně všechno. Jak z obálky časopisů, krásná, vysoká a kozatá. A ten můj blbec se nechal těma šestkama úplně oblbnout. Jeho připitomělý výraz a držení diety mi už lezly krkem. Dobře jsem věděla že se tak nefintí kvůli mě. Stejně jako jsem věděla, že ho to po půl roce přestane bavit. Zase se začne mazlit s alkoholem, zfotrovatí a bude mě zvát na večeře. Protože jen já mám pro něj tu správně chápající náruč a pofoukám jeho bolístky z neuspěchů u ženských na který rozhodně nemá. Nevím jestli to jěště zvládnu. Nechci poslouchat ty jeho fňuky o jiné. Chci pro něho taky být tím žádostivým klínem po kterém touží. Co touží, přímo prahne. Ze stresu a přemíry vína jsem za půl roku zhubla všechno co se dalo. Moje lednička zela dál prázdnotou ale tentokrát jsem se ani neobtěžovala do ní něco nakupovat. Nebylo proč, nedokázala jsem stejně pozřít ani sousto. Pořád jsem jí měla před očima, s její dokonalou figurou, dokonalým obličejem, dokonalýma prsama. Sousto se mi zvrátilo v krku a vyplivla jsem ho. Nakonec jsem jídlo úplně zavrhla. Mučila jsem sama sebe trýznivými představami o tom jak ji objímá, hladí ,jak se spolu milují. On měl být přitom se mnou. Byl to můj Arnošt.
Čas v práci jsem přetrpěla jen s vidinou sklenky vína doma na gauči. Až teď jsem si dokázala připustit že jsem skutečně zoufalá, ale nevěděla jsem jak z toho ven. 




A pak po pár týdnech se znovu ozval. Jako by se nechumelilo se chtěl stavit, dát si drink. Četla jsem v nějakém stupidním ženském časopise v čekárně u doktorky, že muži se velmi těžce smiřují s tím že na bývalou partnerku ztrácejí vliv i když se rozejdou oni s ní. Pořád budou chtít být v kontaktu, hrajou to na vícero stran. Jen jsem si nemyslela že by se to stalo i mě. Arnošt najednou projevoval víc zájmu než za celý náš vztah. Bleskla mi jiskřička naděje. Třeba se přeci jen vrátí? Seděl naproti mě a tvářil se jako štěně který právě počůralo koberec a vědělo že se to nesmí. Nepřipadal mi moc šťastnej. Eevidentně mu ta kozatka přerůstá přes hlavu, napadlo mě. Ale nedokáže se jí vzdát. Zatím jěště ne. Musím prý být víc trpělivá. Je to přeci jenom chlap.
Na návrat se sice nechystal na rychlovku v předsíni se však zlákat dal. Byla jsem přesně tak žádostivá a lačná jak jsem si to vysnila. Jeho prsty tančily zkušeně valčík na mém těla a já se rozplývala jako čerstvá šlehačka na vařící kávě. Celých pět minut. Když bylo po všem zůstal mi ale jen smutný pocit hořkosti. Já jemu dala pocit mužnosti, že stále jěště má dveře otevřené on mě pocit prvotřídní šlápoty za kterou odskočí aby si vyrovnal chuťě. Líbnul mě na tvář a se slovy "tak ahoj" zmizel. Věděla jsem kam jde, ale zároveň jsem věděla že se zase vrátí. "A možná mi takhle dá vše co potřebuji víc než když jsme byli spolu. Ne, nesmím do toho znovu zabřednout, dá mi jen falešný pocit pozornosti nedá mi rodinu ani dítě. Dobrovolně určitě ne." Přehrávala jsem si Sonino kázaní v hlavě. Můj zrak upoutala krabička prášků na spaní. Pár si jich dám a zaspím svůj spackanej život. Posledních pár let bych nejradši stornovala. To špatné vytěsnilo všechno hezké. Nepomůžou mi punčocháče ani červená rtěnka, ani nenávist ani žal. Nemám nic. Nemám rodinu po které prahnu ajko poušt po kapce vody. Nemám vytoužené dítě. A nemám ani Arnošta. Chtěla bych usnout a probudit se v jiném životě. V lěpším. Čas prý všechno vyléčí. Ale kolik času? Mám pocit že to trvá věčnost. A já chci celou tu věčnost zaspat.


...konec první části