aneb Jak přežít Crohna a nezbláznit se



Ctvrtek

Budíček v jednu ráno díky křečím, které jsou způsobené jak se sama domnívám ale posléze je mi lékařem vyvráceno pozřením jahody.Ráno jedu do práce,spíš se spoluúčastním jízdy,nic moc nevnímám snažím se nezvract.Po dvou hodinách v práci mě posílají domů.Beru to jako velkou prohru se svou vůlí zároveň se modlím ať dojedu.Třesu se,kroutím,lidése po mě divně dívají,asi si myslí,že jsem sjetá.Po vystoupení z busu už to nedávám.Doma se hroutím na postel a choulím se do klubíčka a taky chci umřít.Ve tři odpoledne se stav stále nemění,ale já musím najít sílu vstát a dojít promalou do školy.Deseti minutová cesta mi trvá tři čtvrtě hodiny,okolí vnímám hodně rozmazaně,vzdáleně, apaticky a nedávám to cca každých deset kroků.(Pod pojmem nedávám mám na mysli zvracení).Zvracení na veřejnosti za bílého dne je opravdu silně ponižující.Pocit bezmoci nevyčíslitelný. Doma se snažím usnout a probudit se v jiném životě.V noci taky ze zoufalství bulím.

Celkový počet "nedávání" cca 6
Doba křečí nekonečno
odhodlání k životu minimální

Pátek

Křeče ustupují což je super zároveň ale jsem tak vysílená,že nemůžu ani vstát.Tupá bolest vystřeluje do bederní páteře,střeva jsou jak pohmožděná takže chodím jak naprcaná bělice a taky strašně pomalu.Retard trošičku. Maruška jede sama do školy,protože nemůžu chodit.Mám o ní strašný strach zároveň jsem děsně pyšná.Celé dopoledne se snažím dovolat doktorce bez úspěchu.Ležím jak pralyzovaná a snažím se moc nehýbat.Zvracení se přehouplno v pálivý průjem.Bomba.Jakýkoliv pohyb
je nad moje síly.Usínám.Po obědě přivádí děda Marušku ze školy a odjíždějí na víkend.Užije si krásný víkend na pouťi.Mám aspoň dobrý pocit že ji nezanedbávám úplně a usínám s blaženým pocitem že můžu spát...donekonečna.

Celkový počet "nedávání" 0
doba křečí na ústupu
počet průjmů 4

Sobota

Ráno se probouzím jako rybička.Trochu zpomalená,ale nic mě nebolí.Občas tupá bolest v zádech,ale to je nic,cítím se neohroženě.Těším se na pochod proti rakovině prsu.Výlet.Venku sluníčko.Skvělé.Dorážíme s Péťou na Hrad s hodinovým předstihem.Chodíme pomalu,protože přeci jen dva dny bez příjmu potravy mám energie asi jako šnek,ale nevadí mi to. Jedu na safe mode.Pojímáme to jako relaxační procházku. Neplánované zmaření plánu,když dorážíme ke startu a nemají trička potřebná ke vstupu a hlavně
jejich zakoupením přispění na charitu.Jsme zklamané a otrávené.Těšily jsme se.Nemluvě o stádu lidí,kteří jsou sprostí hrubí a tlačí se jak kdyby tam dávali něco zadarmo.Trháme se a jdeme po vlastní ose.Je vedro.Takže o půl hodiny později lačně hledáme místo k zaparkování a schlazení naších šnečích těl.Objednáváme si osvěžující nápoje,relaxujeme.Máme taky hlad,ale je to tu nekřesťansky
drahé a nic z toho ani nemůžu jíst.Menu je sice strohé nicméně bohaté na koření,oleje,omáčky a zeleninu.Takže nic.Číšník ovšem nečekaně projeví tak nějak zapálenější zájem než jak by bylo běžné pro donášku pití.Nejdřív nechápu,to u mě není zas tak neobvyklé,pak mě to pobaví,nakonec polichoceně potěší.Po pátém náletu k našemu stolu během deseti minut a vyčerpání všech dostupných konverzačních
frází mě pozval na zmrzlinu a řekl si o telefon.Už jsem říkala,že je dnes krásný den?
Ploužíme se na véču jinam.Taky jsme chtěli zakončit tak příjemný den kinem,ale neshledali jsme žádný z nabízených filmů dost atraktivní za cenu lístků.Takže pizzerie.Pro mě jen šunka,meloun a trochu chleba.A domů.O hodinu později,už doma,trávím pizzerii.Křeče se vrací a stupňují.Těžko říct jestli šunkou nebo melounem,myslím že střevům stačí fakt,že jim tam dolů pošlu prostě cokoliv.Makat se jim nechce.Dávám s horkou vanu aby křeče povolili.Ve vaně bulím.Nepomáhá to.V noci chci umřít.Zabalená do županu, topení na maximum se třesu bolestí zimnicí a horečkou.Před půlnocí sms od číšníka.Světýlko v černočerném tunelu.Bolest je však momentálně silnější.Ze zoufalství si beru kortikoidy aby mě zbavily křečí,taky se modlím,člověk nikdy neví.Slibuju hory doly až vyčerpáním usnu.

Celkový počet "nedávání" O
doba křečí neůnosná
počet průjmů 2
bulení nonstop
inovace modlím se
pozvání na rande 1

Neděle

Jsem vzuru už v pět ráno.Vzbudil mě komár který se snažil dobýt k mé krvi přes durch propocený župan.Venku svítí sluníčko.Cítím se odpočatá.Vstávám,bolavá ale bez křečí.Je neděle,půl šesté ráno a já na balkoně přesazuju kytky.Uklidňuje mě to,projev stárnutí.po další půl hodiněse cítím opět unavená. Třeští mě hlava jdu si lehnout.Celý den jsem mírně apatická,ale křeče jsou pryč.Kortikoidy jsou ale svině a podrážejí mě,protože mě sice zbaví křečí,ale naservírujou mi pálivé průjmy.Nenávidím to.Nevím co je horší.Bulím,bolestí.Taky trochu bezmocí a mám hlad.Dávám si tři piškoty a do pěti minut půl hodiny na wc.Nepoměr.Docházím k rozhodnutí,musím k lékaři,tohle se samo nevstřebá.Zánět je aktivní.
Mám zimnici,kůži jak z papíru,vypadám jak zombie.Číšník píše.Těší se na zmrzlinu.Já panikařím.Jak můžu jít na rande když nemůžů ani vstát.Nebudu to řešit,až za týden snad ho to neomrzí.Byl fakt sympatický a milý.Budu si užívat aspoň chvilku telefonní pozornosti dřív než se setkáme a on uteče z jednoho či více nabízených důvodů,žejo.No radši na to nemyslet ať to nazekřiknu.

celkový počet křečí mírné
bolesti zad soustavné
bulení 0
deprese z nemocnice plíživě bující