V období od 10 do 14ti let mě vždycky strašně mrzelo, když máma neuměla náležitě ocenit můj výběr „nebesky úžasnejch kluků“ které jsem se rozhodla poctít svou platonickou zamilovaností v období dospívání. O co nevinnější to bylo, tím intenzivněji jsem to prožívala. Chodila jsem po bytě s nepřítomně připitomělým výrazem ve tváři a vychvalovala do nebes dokonalosti toho či onoho při každé příležitosti.

"Dáš si polívku?"

"Jo, ale mami on je tak krááásnej."

"Udělala sis úkoly?"

"Jo, ale mami kdybys viděla jak se umí prát."

"Vyvenčíš psa?"

"Joooo, už jdu, jo a taky mi půjčil pravítko,víš?"

Máma přecházela moje pobláznění s ledovým klidem, dokonale otráveným výrazem ve tváři, většinou ještě doplněným protočením očí v sloup. Nechápala jsem proč.

Strašně moc jsem jí chtěla nakazit tím nadšením z pouhé existence Pepy nebo Jiříka. Měla jsem pocit že mi nerozumí. Že neumí pochopit jakej úžasnej pocit zažívám. Byla jsem přesvědčená, že od teď budu žít na tom krásným obláčku snění už pořád a trápilo mě jen to, že to se mnou máma nechce prožívat.

Další věcí bylo, že žádnej z těch kluků co se mi kdy líbil se samozřejmě nelíbil mámě. 

Proč nevidí jak moc je úžasnej když mi klidně nalepí žvejkačku do vlasů....bylo mimo moje chápání. To je přece jasný vyznání!!

Samozřejmě že cílovou skupinou mého výběru byli kluci pro které snižující se školní průměr byl přímo úměrný zvyšujícímu se počtu poznámek z chování. Rebelové první třídy byli přesně ti, co pro mě měli to správný nepochopitelný kouzlo. Ti „hodní,slušní kluci" (jak máma říkávala) co mi psaly zamilované básničky a klidně to vyvěsili na školní nástěnku i podepsaný pro koho to je a do který třídy chodí, (asi aby nebylo pochyb o tom kdo odteď bude chodit po škole kanálama) a co se dobrovolně hlásili místo mě k tabuli, tak ti v mých očích mou osobu před celou školou totálně ztrapnily a dívala jsme se na ně spíš opovržlivě než abych v telecím věku uměla rozeznat a ocenit co je to skutečný čistý zamilovaný romantický gesto!

Dneska už to samozřejmě vidím jinak.

Všechno se mi to vybavilo právě ve chvíli, kdy na otázku „A co budeš chtít k večeři?“..slyším svou dceru jak říká:

„Ale mami víš on je tak krááásnej. 

 A  máme stejný hry v telefonu, víš?  

Ukážu ti ho na fotce, tak co mu říkáš?“ výraz ve tváři naznačuje že očekává nadšený souhlas a smršť otázek při kterých by se mohla co nejdřív pochlubit jeho dokonalostí v rychlosti zavazování tkaniček.

Polknu.

Usmála jsem se spíš soucitně než nadšeně a oči jsem na poslední chvíli odradila od pohledu na strop. A že mě to stálo přemáhání.

Je to tu, první pubertální pobláznění. Jakmile už přislo je mi jasný že dřív nebo později se dostaví i první citové zklamání. Že těch kluků do kterých bude poblázněná a kvůli kterým bude zažívat pocity euforie a neštěstí protože si bude myslet že ji nikdo na světe nerozumí bude ještě spousta a já jí předtím nemůžu nijak ochránit. Že nestojí o hlášky typu: “Takovejch ještě bude, uvidíš,“ až bude brečet, že ten její Toník je teď zakoukanej do Janičky a že to není fér když ona si na něj myslí tak dlouho.

No a i když jsem se stokrát zapřísáhla, že já budu jiná než byla moje máma a tohle já teda jako nikdy dělat nebudu… jediný věty který se mi derou na jazyk jsou právě ty…"Takovejch ještě bude, uvidíš."

Ono totiž co na to taky říct. Život je prostě zacyklenej a opakuje se. 

Máma taky říkala:
„Šak počkej ono na tebe taky jednou dojde. Pak mě pochopíš.“

Tak nevím. Potkali jsme ho v autobuse. Maruš mě zuřivě tahala za rukáv a děsně nenápadně křičela:

„Koukej mami to je von.“

 A moje reakce? 

„ Hmm, hmmm." 
„A co ten Martínek, to je takovej hodnej, slušnej kluk.“

„Ale mami!“

Obracím oči v sloup. Jsem tam, už na mě došlo….