Den první


Vůbec mu nechybím. Ani sms ani mail. Natož pak aby zavolal. Nic jen ticho. Je tohle opravdu konec? Copak on nevzpomíná? Bylo těch krátkých chvil snad málo? Copak lze tak rychle smazat lásku? Lásku. Jak velká slova používám. Jsem si opravdu tak jista že náš vztah byla láska? Nebo jen příležiostné vpzlanutí kterých majitel kavárny zažije desítky. Já však měla jen jedno. Jedno jediné.


Jsem já tou holkou kvůli které se muži rozvádějí? Jistěže ne.Vždycky jsem dávala. Své tělo, své city, emoce. Nepředělám se ze dne na den. Nezměním se na filmovou hrdinku kvůli které muži válčí a opouštějí. Nebudu Helena.


Já jsem bohužel jiná postava. Jsem Ibrahím. A Paris. Krátká intezivní role. Ten hezčí tvor. Ten hezčí....ten bez budoucnosti. Co všechno bych dala za to aby na chviličku zavřel oči a snil. Proč nelze vrátit čas? Aspoň na pár hodin, večer. Na jednu noc.


Potřebuju ho. Jeho tělo. Jeho polibky. Potřebuju ho víc než sebe. Než vlastní důstojnost. Jaký bláhový nápad jsem to měla. Vzdálenost nic neřeší.


Den druhý
„Nejsem k tobě fér..."


Co jsem čekala? Že přijede? Že mě bude odprošovat? Vzpomínám jak to bylo dřív. Na víkendy zůstával doma, prý rodinnná povinost říkával. Já se jen smála. Byla jsem si jistá, že bez mého těla nevydží ani den. Natožpak týden.Vždy jsem vyrzila někam za zábavou a vzala si krásné šaty. Každý si mě všiml. Což je pro milenku dobré. Milenky totiž nemají velké sebevědomí. Být dvojkou nikomu nesvědčí. Natožpak ženě.


Chyběl mi. Stýskalo se mi už tenktrát. A já ho přeci prosila o doprovod. Jak těžké je prosit. Ponížit se. Žádat. A slyšet NE. Neuměl žít život se mnou. Být mým doprovodem.


Po dvou osamělých nocích se konečně ozval. Čekal na mě. Milovali jsme se. Spodnička na dranc. Duše taky. Připustíme-li že něco jako duše existuje. Snad schránka citů? Měla jsem pravdu. Bez mého těla být nedokázal. Ale vedle mě také ne. Po milování hned odjel. Bez rozloučení. 
Jen se slovy, „Miluji tě, neumím bez tebe žít.” Kolik tahle slova váží? A jak moc jsou pravdivá? Reálná? A i kdyby byla dnes už neplatí?
„Nejsem k tobě fér”, říkal tenkrát. „Chtěl jsem vše stopnout. Nezraňovat tě. Ale jsem příliš velký sobec. Musel jsem tě vidět. Moje žena plakala když jsem odjížděl." Myslela jsem že mi upadne ruka. Svíral ji jak v kleštích.
„Nemiluju ji. Ale nedokážu odejít”, šeptal.








Den třetí
„Bože ať se vrátí”


Nahlas recituji. Komu? Kytkám. Nejsou snad umělé? Ikea tedy poslouchá Apollinaira. Jen  láska mě k lásce nestvořila. Bohužel...
Namám tady  nic. Ani chleba. Jen kafe, svou osobní drogu. Jak dlouho vydržím plakat? Najednou bych ho chtěla třeba i s deseti ženami. Akceptovala bych jakoukoliv roli a jakýkoliv vymezený čas. Jsem špatná. Špatná. Amorální. Zamilovaná.


Den čtvrtý
„Svádět cizího muže je tak nesnadné”


Poprvé to bylo u něho doma. Jak dlouho jsme se znali. Chvíli? Pár hodin. Jeho dech byl whiskey. Svíral narychlo uvařenou kávu jako by to byla poslední jistota. Opěrný bod. Vášní nepoznamenaná entita. Jeho ruce byli neohrabané. Byl nervózní. Zpočátku opravdu nepůsobil jako můj osudový muž.
Když jsem ale pak cítila jeho tělo mezi svými stehny, věděla jsem že pro tenhle pocit budu třeba i klečet. Neumím si představit jiného muže. Svlékat se, líbat, objímat jiného člověka. Jen jeho. Vždycky to byl on. A navždy bude. Jak bych dokázala být nevěrná? Musela bych zradit sebe samu.


Vždyť jít na rande, mluvit s někým, svádět cizího muže je tak nesnadné. Najednou tak nepřirozené. Kolikrát jsem se od rána připravovala  jen abych se mu líbila. Kolikrát jsem šidila práci jen abych byla krásná. Dokázala bych tohle všechno sehrát znovu? Jěště jednou? Nikdy.






Dalo se tořešit i jinak.


Možná že jen ty spící holky vyhrávaj. Ty pasivní co nic nechtějí. Znovu se ozýval, znovu přesvědčoval a já ho za tu situaci tolik nenáviděla. A sebe, že nejsem dost silná. Znovu jsem podlehla. Pokolikáté už?  Dokázala jsem všechno jen ne mu věřit. To ze mě dělalo skutečnou bytost. Hmatatelnou ženu. Jěště jednou, naposled. Slibovala jsem si. On mi nesliboval nic. Díval se na mě prázdnýma očima. Získal co chtěl, víc nepotřeboval. A já ho tolik milovala. Dalo se to řešit i jinak. Ale stalo se. Čím víc jsem chtěla harmonii tím víc utíkal. Nechoval se jako dřív. 


Takhle že vypadá láska? Dřívější kradmé chvíle plné vášně zmizely. Nebyla vášeň a ani společné chvíle. Jen prázdnota naplněná mlčením. Mluva převlečená za hádky. O mě ale nebojoval, mě nebránil před světem. Za všechny ústupky, proplakané noci a bolest odešel. A teď je ticho a jěště větší prázdno. Zvláštní že už nepláču. Už jsem si zvykla. Sčítám jen jeho odchody a návraty. Tenhle byl poslední. Šla bych za ním? Ano šla, ale nemluvil by se mnou. Odmítá mě. Chce svůj život beze mne v něm. A já potřebuju žít ten svůj. Ne pro něj, ale pro sebe. A to jsem si říkala, mě se tohle nikdy nestane.


Pátý den
„Může se na smutek zemřít?”


Týden. Pět dnů. Jen pět. Pondělí, úterý, středa, čtvrtek, pátek. Skoro týden. Tedy ten pracovní. Ne ten reálný. Měla jsem pět dnů na pláč. Na záchranu sebe sama. 
Může člověk na smutek zemřít? Ne, pokud není Werther.
Nemám ani tvoji fotku. Všechny zůstaly tam. Daleko. V minulém životě. Dokážu si vybavit tvoji tvář? Co když tě někdy jěště potkám. Třeba za deset let. V davu. Poznám tě vůbec? Nevím. Jistě ale vím, že tě vždycky budu milovat.


Musím ven. Mezi lidi. Mezi ty, kteří mě mají rádi. Mají mne rádi bez příkras. Bez podvazků. Bez rudých rtů.




Z deníku Mademoiselle Noire