Ať už mám v břiše cokoliv rozhodně to kolonoskopií pěkně naštvaly.
Už od začátku mi to přišlo jako blbej nápad když mě ta boule v podbřišku bolí i sama o sobě to ještě provokovat nějakou hadicí, ale snažím se býti chápající a pokornou pacientkou, tudíž jsem sklopila uši a statečně podstoupila čistící kůru nechutným Magnesiem sulfuricem.
Šla jsem na to od lesa vzhledem k tomu, že při posledním pročišťování jsem si na tuto tekutinu vypěstovala nefalšovaný odpor musela jsem sama sebe přelstít. Sluchátka do uší, nadupanou pozitivní hudbu, první, druhej třetí panák a zhltnout co nejvíc vody. Když jsem v sobě měla půlku lahvičky a asi dva litry vody můj problém změnil směr na ne vypít nýbrž v sobě udržet. Bobtná to, bolí to je to nechutný a cokoliv hezkého si budete představovat stropro si to znechutíte. No nic po dvou hodinách můj žaludek boj s bobtnající tekutinou vzdal a začal protestovat nekompromisním zpětným chodem.
Vsadila bych se že chrlím žíravinu.
Pak hned panika jestli si ty střeva taky něco nechaly na ten správný chod čištění páč jinak by to byl průšvih. Naštěstí se ukázalo že jo, takže ráno jsem naběhla do nemocnice vyčištěná tak, že jsem se musela při prohlídce koloskopem zevnitř snad i lesknout. Ono se říká že čím častěji takové bolestivé vyšetření podstupujete zvyknete si. Prosím vás to je naprostá blbost, víte do čeho jdete a děsíte se stokrát víc co to bude tentokrát.
Tak tentokrát mě nechaly v čekárně vydusit ještě hodinu a půl potom co jsem dorazila ve smluvený čas. Na stůl jsem si lehala strachy pomalu v mrákotách a ač jsem dostala koňskou dávku uspávadla vím, že se daleko nedostaly a já řvala jak tygr když mu gumujou pruhy.
Na dospáváku klasicky vedle mě chlap. Nemohly mě prostě vyklopit vedle tý mladý žabky (už s těma asistentama na cigáro chodit nebudu), ne prostě, dědula co sedí na posteli vedle mě a civí. Asi čeká až se na něj podívám. Já ležím a pro změnu civím do stropu. Něco říká, ani já ani slečna nereagujeme. Pán přitvrdí a začne si svlíkat ty hodobóžový zelený antisexuální kraťásky viz. příspěvek dříve (tomuhle by ani sexuální nepomohly) a všelijak se kroutí se svou obnaženou!! chloubou dvacet cenťáků od mého obličeje a svým pozadím od obličeje tý mladý žabky. A oblíká se stráááááášně dloooouho. Neuvěřitelný. Otáčím se zády. Pořád povídá, že by šel ale neví jestli už může. Kde je hlídkující sestra když ji člověk potřebuje? Překotně ho se slečnou ujišťujeme, že když už má zprávu tak může odejít a div ho nejdeme vyprovodit jen už aby byl pryč. Když za ním zaklapnou dveře otáčíme oči v sloup, a pak se tomu aspoň hihňáme.
To co se mi nahromadilo v podbřišku a doteď se to tvářilo jako absces kolonoskopií radost neudělali, naopak to děsně naštvaly, což se projevilo tím, že v následujících třech dnech nejsem schopna pohybu, sedu, lehu, levitace prostě ničeho a nejlíp je mi na všech čtyřech což je bezesporu úsměvný pohled, jako by mě zasedl slon. Když už jakože jdu, tak v pravém úhlu pokud možno šoupat nohama protože jakýkoliv sebemenší otřes je neskutečná řezná bolest. Myslím že by mě zfackoval i motýl kdyby o mě zavadil. Je to asi jako když máte v zadku balíček připínáčků a při každém sedu se vám proříznou k páteři a do podbřišku.
Po velké poradě těch nejpovolanějších vynesly nade mnou ortel hned následující ráno.
To co bylo absces se teď jeví spíš jako hematom. Nevíme proč to tam je, jak se to tam dostalo vůbec by to tam být nemělo ale nic s tím dělat nebudeme. I když by si mě nejradši nechaly tak měsíc v nemocnici na pozorování. To klasicky odmítám, jsem tam i tak furt a už z nich blbnu. 5x denně antibiotika 1x týdně kontroly a uvidíme jestli to poroste nebo jestli to vyděsíme a ono se to vstřebá.
Po lécích mám takové nechutenství a sřeva tak namožená a prostestující po těch vyšetřeních, že jsem pokořila rekord na 66 kg živý??(spekulativní) váhy což je fakt nehezký, takže vám to ukazovat aspoň zatím nebudu. Nechci být pesimista, ale mám pocit že ta obludnost v mém břiše sama neuteče a já se tý chirurgii stejně nevyhnu a já se jí ani nevyhýbám, to oni asi zkoumají co všechno ještě vydržím. Každopádně mám další měsíc čekání před sebou.
Přísahám, že nepřeháním i když se to zdravému člověku může zdát, ale myslím si, že bych s tím co mám za sebou odrodila třeba i ježka ani bych nemrkla.
