...
Po dlouhé době jsem se sešla s klučinou, kterého jsem za poslední roky považovala nepochybně za největšího Casanovu dnešní doby. Co mělo sukni toho se zmocnil. To se ani jinak říct nedá. Všem slečnám říkal důvěrně kamarádky a průběžně to prokládal minimálně dvěma přitelkyněma, které mu dělaly patřičné dusno což dodávalo jeho avantýrám ten správný drajv. Hnací mmotor. Vždycky se taky strašně dušoval,...
Venku je krásně, slunce konečně přestalo dělat drahoty a oblažilo nás svou přítomností a pod těmi hřejivými paprsky kdy všechno pučí a ptáci řvou a kytky smrděj jsme celý naměkko.
Toužíme se courat prosluněným městem ruku v ruce s někým roztouženým, a oddávat se hormonálním bouřím zamilovanosti na zaslepeném obláčku. Touha. Jenže ouha.
Touha a její nenasytnost. Kdyby se dokázala soustředit na jediný cíl, bylo by to vpořádku. Ale ona bloumá. Sleduje život kolem sebe, občas usíná, jindy se probouzí. A nezřídka se probouzí tam kde nemá. Joanna a Michael mají spokojené manželství, ale poslední dobou si oba uvědomují, že jim chybí trocha toho vzrušení. Každý z nich to řeší v sobě a to je ta největší chyba. Protože ve chvíli kdy Michale odjíždí na služební cestu s pohlednou kolegyní Laurou dala by Joanna krk za to, že jejímu muži „ujedou nohy”. A právě v tomto nejnebezpečnějším rozpoložení potkává starou lásku a rozhodne se manželovi jeho úlet oplatit...film nabádá k zamyšlení nad tím, zda je lepší když jste nevěrná/ý, ale víte, že to bylo jednou a naposledy, nebo když se nevěře ubráníte, ale víte, že vaše srdce nepatří tomu, komu jste zůstal/a věrná/ý.
Když se dozvíme že je nám partner nevěrný je to většinou ťafka ze které se přes noc jen tak nevzpamatujeme. Když Vám navíc tvrdí že nikoliv a Vám se dostanou do ruky inkriminující fotografie, je to ještě horší. Vždycky se najde nějaká dobrá duše která Vás "pro Vaše dobro" obeznámí. A pokud je důvěra už nalomená pravděpodobně Vás to dorazí. Nemá smysl předstírat že jste vpohodě, mordujete jen sama sebe a stejně nakonec bouchnete kvůli úplně nějaký jiný blbině. A protože on neví že vy víte bude Vás mít za neoprávněnou hysterku. Nevěra ať už je jakákoliv většinu vztahů vlezle a postupně sžírá až nakonec pohřbí. A je vděčným tématem k plejádě scénářů horších i lepších jakým Las Night bezesporu je. Takže zkoukněte rozhodně to stojí za to.... jsou tam chlapi mňam mňam.
Potkala jste toho nejbáječnějšího chlapa a tentokrát je to rozhodně něco úplně jiného než co jste poznala do teď? Povídáte si hodiny a hodiny naprosto o všem. Jako by Vás znal už roky. Cítíte, že tohle určitě bude láska, určitě to nebude jen na jednu noc/týden… Ženy všeobecně mnohem častěji potřebují zařadit vztah s novým objevem do určité definice, z níž mohou vycházet...
...aneb hrátky s písničkou... Hledal jsem lásku, tady i tam a nevěděl vůbec jak blízko ji mám. Už krok můj se krátil, já ztrácel jsem dech. Dál žila stejně v mých snech. Řek jsem si nepůjdu dál, raděj to vzdám. Chtěl jsem se naučit žít, úplně sám. A pak si přišla ty, jednoho rána....láska nehledaná, nezvaná.Teď tady stojíš a já nevím co říct, že jsem ti...
Song pro dnešní den je správně na-duplej;) ...
Když docházíte do nemocnice stejně často jako by jste tam pracovaly najednou zjistíte, že se zdravíte víc a víc familiérně jak se sestřičkama tak i s doktorama. Už víte že „Moc Vám to sluší.” není zas tak úplně kompliment jako potvrzení toho že nevypadáte na hospitalizaci a že „Jak se vám daří?” není slušnostní konverzační fráze, nýbrž skutečný dotaz, na který by bylo nejlepší odpovědět co nejbrutálnějc. Ne, že by doktoři neměli radost, že všechno zvládáte vpohodě a netrápí váš žádné neduhy, ale naopak si pak přijdou nepotřební a zbyteční a to se jim nelíbí. Já si zase nerada připadám jako kňoura nebo nedejbože hypochondr tak pokud nelezu vysloveně po čtyřech nadšeně tvrdím že se mám skvěle. Většinou mi to ale doktor nežere a je to provázeno podezřívavým pohledem, kdy vyčkává zda svou odpověď přeci jen nepřehodnotím a když vidí že si stojím za svým od vydírání pochybovačným pohledem upustí. (Naneštěstí pro mě můj přístup doktoři už dávno odhalili a svorně tvrdí, že pokud se mám skvěle automaticky to musí 5x zhoršit aby se dostaly na mé skutečné rozpoložení.) A aby měli svá tvrzení podložená naháněj mě po všech možných testech jak nejčastěji to jde.
A tak mě čekají další testy jsem se dneska dozvěděla.
Každé úterý a pátek dojíždím do nemocnice na „jehlu”. Protože jsem děsná cíťa a nejsem schopná píchnout si jehlu sama sobě pod klíční kost (zatím nejlíp zabírá výmluva že si tam nevidím když skloním hlavu, je to prostě takovej blbej úhel), pravdou je, že píchat sama do sebe mě děsně děsí. Tak prej až mi ten port pod kůží pořádně zaroste začneme s tréninkem.
Super. Asi to nebude fungovat stylem, zapíchni špendlík do jehelníčku, hlavně rychle, člověka to holt bolí!
„Tak kdy se začneme učit píchat tu jehlu?” vyzvídá.
„Mno, už se mi sice ruce neklepou, fakt!(popravdě jen někdy) ale jěště chvíli bych počkala,” neohrabaně smlouvám.
„A přítel s Vámi bydlí?” ptá se bez nadechnutí dál. Na můj překvapeně vyjevenej výraz dodává „No, ten jak sem za Váma chodil.”
„Ne, nebydlí,” odpovídám popravdě.
„A dcerku doma máte? Pomáhá Vám?”
„Pomáhá,” přikyvuju „je nejlepší sestřička na celým světě, ale když nemusí tak je radši, ty jehly jí děsej” směju se a doufám že jsem zahnala hrozbu dalšího vyzvídání mé stávající bytové situace. Nepomohla jsem si, zkušenou sestřičku prostě neoblafneš zjišťuju když povídá: „No já jen,” otočí se přes rameno aby zkontrolovala jestli jí nestojí doktorka za zády „víte, jak by se paní doktorka zlobila kdyby věděla že jste doma sama?!”
„Hmmm, já vím,” brmlám souhlasně.
„Měla by jste tam někoho mít a dovolit mu aby Vám pomáhal,” dodala smířlivě a zmizela za dveřmi.
Doma mě čeká každodenní rituál. Vyjma pondělka, v pondělí se napojovat nemusím.
Nejdřív si vzít roušku a vydezinfikovat linku. Položit na ní 3 litrovej vak s výživou sundat víčko a odezinfikovat. (Pokud jsem si ho ovšem nezapomněla ráno vyndat z ledničky na což jsem já odborník. A ne, nepomůžou mi ani lístečky, je už celá polepená a stejně mě to netrkne. Jsem holt talent!) Pak si vzít dvě lahvičky vitamínů, natáhnout je do stříkačky, smíchat a tu kouzelnou směs vpravit do vaku. Protřepat nemíchat! Pak si rozdělat napojovací set neboli kapačkovou hadičku, dvě. Sundat víčka, odezinfikovat, spojit set, odezinfikovat, napojit do vaku. Vak pověsit na stojan, pustit tlačku a nechat hadičkou protéct „mlíko” aby v kapačce nezůstal žádnej vzduch. To by se mýmu tělu asi nelíbilo. Znovu odezinfikovat linku ala pracovní plochu, položit si na ní tác a vedle si připravit dezinfekci, stříkačky, jehlu, sterilní alobal a rukavice. jsem tu sama, tak dvoje. Nejdřív si rozdělám v alobalu zabalený konec hadičky, který mi čouhá zpoza klíční kosti. Roztrhnu sterilní rukavice a obalem si ten konec podložím tak, že si ho přilepím pod krkem....to aby vzniklo tzv. „sterilní pole”. Rukavice mám rozložené na tácu a na ně si připravím vydezinfikované nůžky. Vezmu si jednu rukavici a opatrně ji přetáhnu přes rozprašovač dezinfekce (to aby byla sterilní a já ji mohla brát do ruky) a nůžkama odstřihnu špičku palce, abych mohla stříkat. Druhou rukavici vyhodím a nůžky uklidím. Pak si rozbalím druhé rukavice a položím je na tác. Postupně na ně vysypu zbylé pomůcky z obalů tak, abych se ničeho nedotkla a tím to nezesterilnila. Když mám pomůcky vybalené navlíknu si pravou rukavici a jednou rukou si nasadím jehlu na stříkačku.
Pak sundat sterilní pole zpod krku a přilepit oalobalovanej konec k náplasti, nasadit kapačku do pumpy a zapnout. Pak je hotovo a můžu v klidu sosat bílé mlíčko přímo do tepny. Smetu bordel do koše a uklidím tác. Chvíli si zamyšleně prohlížím stojan a to jak jsem k němu na dalších dvanáct hodin připoutaná. Pak si sednu na zem a začnu brečet. Většinou se mi ale neuleví tak toho nechám. Tenhle rituál podstupuju dvakrát denně už dva měsíce a pořád si teprve zvykám. Když si vezmu jak mě otravuje jenom to když si mám oholit nohy, tak jsem na sebe docela pyšná!
Vyndám z lednice párky a dám je ohřát do mikrovlnky. To je můj kuchařský vrchol posledních dní. Sedám si k vypnuté telvizi, přikusuju párky a koukám na černou obrazovku.
A to jsem na tom jěště dobře, když si vezmu, že mám stomii (taky taková sranda), každej den jsem přikurtovaná k nitrožilní výživě v domácím vězení, za sebou 4 operace a další před sebou s nejasným výsledkem, můj soukromý život je v troskách a dcerku vídám jen o víkendech, tak se obdivuju že jsem jěště pořád neskončila na antidepresivech nebo někde v kanálu. Kdž se totiž usmíváte, nikdo na Vás bolest nevidí!
A jakej je Váš spešl rituál?
PAGES
Featured post
This very simple begginer pattern with 2,5 hook and Scheepjes Catona cotton yarn.
